|
22. září 2012 – XIII. Pražská jízda klasických italských vozů
S velkým napětím jsme očekávali letošní Pražskou jízdu, ten magický třináctý ročník mohl přinést i nějakou tu již pověstnou smůlu…
Ačkoli potřebná povolení řeším vždy s předstihem, letos to bohužel nevycházelo. Byrokratické kolečko jsem začal obíhat již 3. srpna, což vždy bohatě stačilo. Jenže tentokrát to nějak pokulhávalo. Měnilo se obsazení úřadů, do toho nějaké dovolené a sem tam nemoc. Ve finále jsem potřebné rozhodnutí o povolení akce držel v ruce až dva dny před Pražskou jízdou. A to jsem některé potřebné podklady měl dodat po jízdě, před ní se to už zkrátka stihnout nedalo.
Do toho se přidaly problémy s asistencí sanity, ačkoli za to si tak trochu mohu sám. Chtěl jsem klubu ušetřit nějaké finance a tedy využít nabídky svého známého, který mi sanitu nabídl, a to včetně obsluhy. Týden před akcí ji však odřekl a já narychlo sháněl sanitu, kterou jsme využívali v letech předchozích.
Navíc jsme ještě s hrůzou zjistili, že loni opravený povrch silnice na Točnou je opět v havarijním stavu. To naštěstí provizorně vyřešil Ivoš, zalátal ji betonovou směsí, čímž jsme byli z nejhoršího venku.
Časomíra od loňska žádných změn nedoznala, přesto jsme ještě v pátek odpoledne před Pražskou jízdou provedli generální zkoušku, která naštěstí dopadla dobře. Ale začalo pršet. A lilo celou noc. A to dost důkladně. Musím poctivě přiznat, že v sobotu v šest ráno, kdy jsem vstával, jsem v nijak zajímavou akci ani nedoufal. Bylo jasné, že účast bude slabá, jestli vůbec nějaká. Přesto, ačkoli s mírnou nechutí, jdeme na to!
Plníme dodávku značkami, centrálami a dalším vybavením potřebným pro akci a naštěstí pomalu přestává pršet. To je sice povzbudivé, ale obavám o účast se stejně nevyhneme.
Krátce po osmé jsme na místě, totiž ve tvrzi Kunratice. Přejímku máme připravenou za pár minut, ale nikde nikdo. Mimo několika dalších pořadatelů pusto a prázdno. Máme sice pár obdivovatelů z řad diváků, ale aut je ještě v devět hodin opravdu málo, ať počítám, jak počítám, je jich deset. O hodinu později je to již veselejší, auta sice přibývají pomalu, ale jsme již téměř na 30 vozech. Krom obvyklých vozů Fiat 500, 600, 850 či 127 a 128, je tu i 125, 126 nebo vlajková loď Fiat 1800. Akci ještě doplňoval modernější vůz Fiat Ritmo cabrio, Lancia Delta či Fiat Barchetta, která byla zajímavější spíše svou posádkou, totiž fotografem Janem Saudkem. Na závěr přejímky, chvíli před startem spanilé jízdy, přijely ještě dva vozy Ferrari - 308 a Dino a nejstarší vůz na akci - Fiat Topolino z roku 1936. Po krátké a stručné rozpravě se už vozy začaly řadit do kolony a za doprovodu policie jsme přejeli až na místo startu jízdy, totiž do Komořan. Zde by se slušelo poděkovat doprovodným policejním vozům a jejich posádkám za bezproblémový a naprosto plynulý přejezd.
Než-li se celá kolona, i když letos poněkud skromnější, přesunula, probíhaly horečné přípravy i na trase jízdy do vrchu. Pedro s Julií rozmisťovali značky na silniční uzávěru a její objížďky, mezitím pak další pořadatelé stavěli zázemí pro start i cíl. I díky tomu se letos podařilo zkrátit prostoje na startu. Chvíli jsme sice ještě testovali funkčnost časomíry a spojení startu s cílem, či rozmisťovali traťové komisaře, ale zdržení nebylo zdaleka takové, jako v předchozích letech.
Po ranním dešti už nebylo ani památky, svítilo sluníčko a počasí slibovalo příjemný den. Bohužel, silnice byla v lesních úsecích mokrá a pod stromy i velmi kluzká. O tom se přesvědčila nejedna posádka již při zkušební jízdě. Časy jednotlivých jízd byly tedy výrazně pomalejší, než-li v předchozích letech, ovšem atraktivitě to neubralo, ba spíše naopak. O dramatické momenty nebyla nouze, o čemž by mohli vyprávět traťoví komisaři i náhodní diváci. Naštěstí se ta třináctka v názvu akce nevyplnila, všichni dojeli v pořádku a pouze jedno auto mělo technické problémy, a tak po prvním projetém kole už nestartovalo.
Jednoznačný úspěch měl Vojta, jehož ďábelská stodvacetsedma neměla konkurenci, snad jen Ferrari Dino, což byl nejrychlejší stroj na trase.
A protože aut bylo málo a problémy téměř žádné, mohli si účastníci projet ještě čtvrté měřené kolo, ovšem již mimo soutěž.
Jízdy jsou za námi, balíme a uklízíme. Po příjezdu zpět do Kunratic bleskově spočítáme výsledky a vypisujeme diplomy. To vypsání diplomů musíme do příště nějak urychlit, neb nás to zdržuje o dobrou 3/4 hodinu.
Vyhlášení samotné proběhlo v přátelské atmosféře a cenu si odnášel téměř každý. Však také kategorií bylo téměř více než soutěžících. V některých kategoriích pak bylo jen jedno jediné vozidlo, třeba nejpomalejší vůz na trase Fiat 500 byl ve své kategorii zároveň nejrychlejším, tedy vítězem i poraženým. Za zmínku stojí i kategorie „Host“, majitel vozu si jen tak odskočil z domova nakoupit, viděl nějaké srocení starých aut a nakoukl. Zaplatil startovné, odjezdil si a ve své kategorii zvítězil…
Ceny jsou rozdány, účastníci odjíždějí a nám nezbývá, než doufat příští rok v přízeň počasí a vyšší účast.
Startovné : 350,- při platbě předem (450,- pro platící při přejímce)
Zastoupení :
celkem cca. 30 vozů Fiat, Lancia, Ferrari, Autobianchi, Suzuki
Výsledky :
Soutěž pravidelnosti:
1. místo - Tomáš Vrzal- Fiat 600 D (1964)
2. místo - Petr Nosák - Fiat 127 (1973)
3. místo - Aleš Bradáč - Fiat 126p (1987)
Výsledková listina - pravidelnost
Výsledková listina - rychlost
Video z akce
PS: Tak trochu zmatečný ročník, co se týče shánění potřebných povolení. A lehce smolný skrz počasí, ranní déšť odradil téměř třetinu účastníků. Jinak se jízda snad povedla, vše totiž proběhlo bez zbytečných prostojů, auta odjela ve stavu, ve kterém přijela, takže co víc si přát. Kde jinde vedle sebe uvidíte Ferrari a Fiata 126, potažmo jejich majitele v družném hovoru… Velký dík patří i bezchybné spolupráci se strážníky, kteří nejen trpělivě pomáhali u zábran záboru, ale hlavně nám umožnili plynulý průjezd kolony městem…
|
