XII. ročník setkání italských vozů v Poděbradech 30.4.2011
Letos to byl poněkud náročnější ročník, než obvykle. Máme spoustu nápadů k obohacení srazu i soutěže a v neděli je navíc první máj, což znamená sobotní podvečerní oslavu „čarodějnic“. Tak chutě do toho…
Obvyklý příjezd v pátek pro mě osobně znamenal vzít si dovolenou a vyrazit ještě během dopoledne. A už v garáži zjišťuji, že nacpat veškerou bagáž včetně části potřeb na kontroly je téměř nad síly šestistovky, se kterou jedu. Beru zrovna tento vůz, neb s ním mám v úmyslu zabodovat při soutěži převleků. A protože vůz musí ladit s převlekem, jedu s Fiatem nevyzkoušeným, kterého mám navíc jen krátkou dobu. Očekávám tedy nějaké drobné obtíže, co také jiného od vozu, který 5 let nevyjel a zkušební jízdu si po této době odbyl jen okolo garáže.
Prvních 50 kilometrů vůz odmítá spolupracovat a jedu na „sytič“. Na výpadovce z Prahy také ztrácím poklici kola, chtěl jsem ji sice sebrat, ale „tirák“ jedoucí za mnou z ní během okamžiku udělal úhlednou placku. Cestou mě pak ještě div nespláchne přívalový déšť. Jak rychle ale bouřka přišla, tak také odešla, poněkud netěsná podlaha a prahy vodu zase bez odporu pustily ven. U Kolína pak už Fiat jede vcelku dobře, jenže odtud do cíle cesty zbývá sotva pár kilometrů.
Je pět odpoledne a já jsem konečně v kempu Malešov u Kutné Hory. Vítám se s pořadateli i účastníky. V první chvíli ani nikdo nepoznal, že jsem to já, na takovýto vůz na našich akcích zjevně nikdo není zvyklý…
Vykládám až po střechu naloženou šestistovku a pak spěchám za dalšími povinnostmi. Ještě je potřeba projet trasu a doladit nějaké úkoly na kontrolách. Jako pomocníky beru Zdendu a Vlasovce, ze stavu vozu jsou nadšeni, líbí se jim, že „jdu proti proudu“. Zatímco ostatní se zoufale snaží své vozy zvelebit a nablýskat, já prostě vezmu to nejolezlejší auto z garáže a vyrazím.
V Kutné Hoře nás nadšeně zdraví policejní hlídka, naštěstí nezdržují nějakým společným focením a rozdáváním autogramů, takže můžeme pokračovat v jízdě.
Poděbrady. Tedy čtvrť Velké Zboží, zde mám domluvenou výpomoc z klubu Škodovek, Caiman z Hundertgangu nám zapůjčuje na kontrolu trenažér z autoškoly. Zítra si leckdo zavzpomíná na „staré dobré“ v interiéru Škody 100. Jen je potřeba poněkud objemný a také náležitě těžký přístroj přemístit do boudy na hřiště. Kdyby nepršelo, bylo by to asi lepší. Zkušební provoz proběhne bez problémů, jen mokré kolejnice poněkud prokluzují, ale to se jistě zítra poddá. Testovací jezdci Vlasovec a Zdenda jízdu zvládají pod minutu, bude to moc pěkný úkol.
Je půl deváté, čas přímo letí. Ještě nám zbývá téměř celá trasa. A že je letos opravdu vydařená, měří bezmála 80 kilometrů. Prvních 20 kilometrů zvládáme rychle, zdržení nastává až v Podmokách u předsedy na chalupě. Zde opět do vozu nakládáme, co se do něj vejde. Se třemi lidmi na palubě už toho není tolik jako ráno, ale něco ještě pobereme. Náležitě zatíženi pokračujeme dále na Kolín a zastavujeme v Sendražicích. Zdejší řepařská drážka bude totiž hlavním aktérem zítřejší kontroly číslo 5. Kupodivu přes pokročilou večerní hodinu je zde živo. Zatápí se pod kotlem lokomotivy a připravuje pára pro zítřejší „čarodějnické jízdy“. Dolaďujeme poslední drobnosti, přičemž zjišťuji, že brzy ráno bude potřeba ještě osobní domluva se zdejším šéfem. Dobrá tedy.
Zbývá již jen několik posledních kilometrů a výborně se bavím při průjezdu obcí Tuchotice, myslím, že toto jméno si zítra každý účastník orientační soutěže velice dobře zapamatuje. Poslední samokontrolu vynecháváme, dům na ní stojící je na místě a to je to hlavní. Chtít po Vlasovcovi barvu střechy nemá cenu, je už taková tma, že sotva vidíme samotný dům.
Zpět v kempu, přijeli jsme tak pozdě, že někteří se již odebrali na kutě. My se konečně můžeme v klidu navečeřet a posedět. Z povinností nás ještě čeká oprava itineráře, ve kterém jsme naštěstí našli jen jednu drobnou chybu a dále příprava potřeb pro kontrolní stanoviště. Spát jdu asi jako jeden z posledních, po druhé hodině ráno.
Šest hodin a už zvoní budík, rychle balíme do aut vše, co bude dnes potřeba a připravujeme se k odjezdu. Lokál je zavřený, snídá se z vlastních zásob. Odjezd. Já spolu s dalšími dvěma vozy jedu do Sendražic, ještě musím získat souhlas s tropením nezbedností a pak už pokračujeme do Poděbrad na přejímku.
Jako obvykle jsou již okolo osmé přítomni první nedočkavci, naštěstí je jejich odbavení otázkou jen několika málo minut, při kterých je zároveň stavěn stan, stolky, připraven transparent a zajištěno místo pro soutěž převleků. Od devíti hodin se tvoří fronta, která až do půl jedenácté kolísá na 10 až 20 vozech. V půl dvanácté zjišťujeme na kolonádě přítomnost více než stovky vozů. Je to pro nás dobrá zpráva, neb počasí a předpověď nám zrovna moc nepřejí. Ale zatím neprší a to je hlavní. Fiat, Lancia, Alfa Romeo, Zastava, Autobianchi, Siata, to je výčet všech přítomných značek. Jednotlivé typy zde nemá cenu jmenovat, snad jen zmínit novinku letošního srazu, Fiata 1200 cabrio našeho člena pana Kočího nebo dva vozy Fiat Dino ve verzi kupé i spider.
Jednou z letošních novinek je zábavný program pro nejmenší, aneb namaluj si svého Fiata. Za dobrovolný příspěvek si lze vybarvit a omalovat sádrový odlitek Fiata 500. Zajímavé je, že se zde tvoří fronta převážně z našich pořadatelů…
11:00, rozprava. Ta je vedena v obvyklém duchu, přičemž zmiňuji i existenci tajné kontroly na trati. Z pochopitelných důvodů však nebudu prozrazovat podrobnosti – je přeci tajná! Ovšem mezi účastníky toto sdělení zanechá dosti hluboký dojem a dohady o tom, co by tak mohlo být jejím předmětem, ke mně doléhají ze všech stran. Jsem rád, že alespoň někdo mi věnoval pozornost…
Právě začíná soutěž s převleky jako doplňky automobilu, kde se soutěží ve dvou kategoriích, tedy „recese“ a „dobový“. Předvede se zde celkem 7 scének, tedy vlastně 8, ale ta osmá byla bez auta, a tak je jaksi „postavena mimo hru“. A co že bylo vlastně k vidění? V kategorii „dobových převleků“ se předvedla stálice a zároveň vítěz několika ročníků, pan Patócs s Fiatem Topolino z roku 1936. Úctyhodný výkon, kdy do mini auta vecpal tři dospělé a dvě děti, přičemž za vozem ještě táhl dobový kočárek, mu zajistil vítězství i letos. Příjemně překvapil i Pedro ve Fiatu 125, uniforma letce mu prý ohromně slušela, alespoň jsem to tak pochopil z komentářů z dámské části publika. A kategorie „recese“? Ani ta se nenechala zahanbit, se svou přítelkyní jsem se zhostil nelehkého úkolu a předvedl „živou“ Rez a Korozi. Drezůra ruského baletu v podání Anety a Pepy Holečka byla jistě také nezapomenutelná, stejně jako vítězná scénka Míry Nosáka a Petry Nosákové. Trenér připravující běžkyni na životní závod byl tak věrohodný, že by se tím Míra mohl z fleku živit. Viděli jsme i pana Tau a na závěr velice jednoduchou, ale o to lepší scénku s aktuálním „Novým složením lékárničky“. Soutěžícím nesoutěžícím byl nesmlouvavý „policista“ Václav z řad členů našeho klubu, který stále vehementně trval na řazení vozů podle barev…
Dosti bylo zábavy, zábava začíná. Pořadatelé se rozprchli na svá stanoviště, kolonáda se začíná pomalu uklízet. Před startem se řadí fronta nedočkavců. Letos jich je poměrně málo, sotva padesát soutěžících považujeme spíše za slabší účast. Ale o to lepší a nápaditější úkoly je na trase čekají.
Jen nedaleko kolonády, po ujetí dvou kilometrů, na ně čeká úkol číslo jedna. Je jím již zmíněný trenažér jízdy z autoškoly. Bohužel, takové vytížení, jaké jsme mu připravili my, neustál. A tak byl tento úkol vyškrtnut z celkového hodnocení. Ještě však zbývají další, třeba hod šipkou do terče, kde počet získaných bodů znamenal počet bodů trestných. Nebo velice zábavné zavazování tkaničky na čas, ovšem za pomoci dvou miniaturních kleštiček. Tedy úkoly veskrze zručnostní.
Popojedeme. Kontrola číslo dvě, znalosti a postřeh. Zde se přiřazovaly jednotlivé součástky ke správným typům vozů Fiat, zodpovídala testová otázka a na tři údery co nejhlouběji zatloukal hřebík. Počasí začíná zlobit, mírně krápe.
Trojka, tak zde to také nevyšlo, tak jak jsme zamýšleli. Poněkud subtilnější konstrukce bicyklu opatřeného volantem neunesla zatížení dobře rostlých fiatářů. Dobrá, provedeme konstrukční změny a využijeme bicykl příští rok. Následovaly takzvané „tangramy“, což když přiblížím, bylo něco mezi puzzle a hlavolamem. V minutovém intervalu bylo nutné složit vylosovaný obrazec za pomoci všech kousků skládačky. A na závěr si i zde mohli soutěžící odpovědět na testovou otázku.
Číslo čtyři měl na starosti rodinný klan Lázničků. A vymysleli opravdu ďábelský a netradiční úkol, za pomoci odpalovací rampy vystřelovat do vzduchu gumové bonbony, které měl spolujezdec zachytit do úst (u některých to však byla spíš huba). A bohužel ani tady se nám závady nevyhnuly. Nešetrné zacházení nepřežila odpalovací rampa, nicméně nouzovým řešením se podařilo všem posádkám úkol dokončit. Dále zde bylo přelévání vody do kelímku na čas, obohacené o jeho vypití brčkem. Suma sumárum veskrze „jídelní úkoly“. A samozřejmě následovala obligátní testová otázka.
Očekávaná pátá kontrola na stanovišti kolínské řepařské drážky v Sendražicích byla v podstatě regulérními silovými disciplínami. Odhad hmotnosti standardního pražce se ukázal jako dosti značný problém, rozpětí odhadů kolísalo mezi 15 a 80 kily. Pravda byla někde uprostřed, okolo třiceti kilo. Většina soutěžících přitom využila možnosti a pražec různě poponášela či zvedala, dokonce byl zaznamenán i nejeden pokus dostat ho nad hlavu. Následoval hod na cíl. Nyní již silně prší, a tak hod pětikilovým brzdovým obložením není ničím snadným, pěkně to klouže. A poslední úkol většina soutěžících považuje za vtip. Teprve rozesmáté tváře pořadatelů jim prozradí, že to myslíme naprosto vážně J. Tlačení kompresorového vagonu na čas, co na tom, že vagonek váží jistě přes tunu. Těch 20 metrů musí každý zvládnout. Tedy téměř každý…
Kontrola číslo šest je „postřehová“. Jak jinak než jako „postřehový“ je možné nazvat míček, který je okrájen do krychle? A zkuste si s ním hodit o zem a chytit ho! Podle počtu úderů o zem a opětovných zachycení pak přidělujeme trestné body. Ani chytání vařečky, kterou jeden z pořadatelů v nestřeženém okamžiku pouští, není o ničem jiném než o postřehu. Testová otázka pak již jen zakončuje snahu soutěžících.
Tajná kontrola nám asi přinesla nejvíce radosti. Přitom otázku na její průběh správně zodpověděl každý. Tedy „Kolikrát jste projížděli obcí Tuchotice?“ Přiznám, byla to taková pořadatelská zlomyslnost. Při vytváření itineráře se nám podařilo zaonačit to tak, že část itineráře tvořila jakousi smyčku a do stejné obce posádka přijela 3x a vždy z jiné strany. Obyvatelé obce na křižující Fiaty asi nezapomenou, vždyť během jediného dne jejich vesnicí projelo tolik aut jako snad za celý rok. Naše pozice uprostřed obce a naprosto zmatené pohledy všech soutěžících nás nenechaly na pochybách, že si tuto obec zapamatuje úplně každý…
Poslední, sedmá kontrola, byla připravena v kempu Malešov, který byl zároveň i cílem celé soutěže. Z původně zamýšleného úkolu ovšem po selhání lidského faktoru zbylo jen okleštěné torzo, nicméně kompletní úkol opět přijde vhod příští rok. Letos tedy soutěžící plnili jen jízdu zručnosti. Převoz kelímku nebo přejezd prkna však bravurně zvládali všichni.
Během čekání na výsledky ještě čas vyplnila zábavná tombola. „Postiženi“ byli všichni včetně mně, i když za výhru bych získanou cenu považovat nemohl. Mýdlo zvané „šeřík“ nebo „jaro“ patří do historie a ne do koupelny… I když v garáži se na mytí kupodivu osvědčilo. Ne všechny ceny však byly „danajským“ darem, třeba takové nástěnné hodiny s motivem Fiata 500 jistě stály za těch pár utracených korun. Nakonec se všichni zúčastnění do tomboly vžili tak, že výsledky již byly dávno hotové a čekalo se jen na rozdání cen.
V soutěži převleků pak vyhrával téměř každý účastník, bohužel část soutěžících již nebyla přítomna, a tak se stalo, že „pilot“ Pedro byl na „bedně“ sám. Ostatní výherce museli zastoupit dobrovolníci z řad pořadatelů, kteří si toto náramně užívali.
Ceny jsou rozdány, většina účastníků odjíždí do svých domovů, zůstávají jen ti nejvěrnější. Všichni se těšíme na společné opékání, lednice v chatkách praskají pod náporem vuřtů. Bohužel je počasí stále proti nám a vytrvalé přeháňky nás nakonec vyhánějí od ohně, sedět pod deštníkem a přitom opékat, není nijak zábavné. Tím se tedy skupina drolí, někdo u ohně vytrvá, jiní se přesouvají do chatek, někdo jde rovnou do místní osvěžovny. Já zábavný večer opouštím ve standardní hodinu, ve dvě ráno…
Neděle. Dnešní program je zřejmý, testace na historickou původnost. Přijíždí i několik „nefiatů“ značky Opel a BMW, takže komisaři mají plné ruce práce. Končíme až v poledne, kdy se hromadně přesouváme do Kutné Hory na oběd. Společným obědem zakončujeme Poděbradské setkání a skupina se zvolna rozjíždí do svých domovů. Někteří pak ještě zamíří do Kolína na řepařskou drážku, aby srovnali účty a zanechali alespoň symbolickou tržbu na místě té nejzábavnější a zároveň nejproklínanější kontroly…
