Poděbrady 2000
Poděbrady 2001
Poděbrady 2002
Poděbrady 2003
Poděbrady 2004
Poděbrady 2005
Poděbrady 2006
Poděbrady 2007
Poděbrady 2008
Poděbrady 2009
Poděbrady 2010
Poděbrady 2011
Poděbrady 2012
Poděbrady 2013
Poděbrady 2014
Poděbrady 2015
Poděbrady 2016
Poděbrady 2017
Spanilá jízda 2000
Spanilá jízda 2001
Spanilá jízda 2002
Spanilá jízda 2003
Spanilá jízda 2004
Spanilá jízda 2005
Spanilá jízda 2006
Spanilá jízda 2007
Pražská jízda 2008
Pražská jízda 2009
Pražská jízda 2010
Pražská jízda 2011
Pražská jízda 2012
Pražská jízda 2013
Podzimní jízda 2014
Podzimní jízda 2015
Podzimní jízda 2016
Podzimní jízda 2017
Dovolená s Fiaty 2001
Dovolená s Fiaty 2003
Dovolená s Fiaty 2004
Dovolená s Fiaty 2005
Dovolená s Fiaty 2006
Dovolená s Fiaty 2007
Dovolená s Fiaty 2008
Dovolená s Fiaty 2009
Dovolená s Fiaty 2010
Dovolená s Fiaty 2011
Dovolená s Fiaty 2012
Dovolená s Fiaty 2013
Dovolená s Fiaty 2014
Dovolená s Fiaty 2015
Dovolená s Fiaty 2016
Dovolená s Fiaty 2017
Víkend s Fiaty 2001
Víkend s Fiaty 2002
Víkend s Fiaty 2004
Víkend s Fiaty 2005
Víkend s Fiaty 2006
Víkend s Fiaty 2007
Víkend s Fiaty 2008
Víkend s Fiaty 2009
Víkend s Fiaty 2010
Víkend s Fiaty 2011
Víkend s Fiaty 2012
Víkend s Fiaty 2013
Víkend s Fiaty 2014
Víkend s Fiaty 2015
Víkend s Fiaty 2016
Víkend s Fiaty 2017
Expedice Říp
Expedice Kokořín
Expedice Pravda
Expedice Ukrajina
Expedice Grossglockner
Expedice Peklo
Expedice Konopiště
Expedice Halíř
Expedice Písty
Expedice Terezín
Expedice Lužná
Expedice Zvířetice
Expedice Strnadice
Expedice Tuzex
110 let FIATu
Kunratická tvrz 2009
Kunratická tvrz 2010
Akce Plzeň
Pizza Party
Klubové schůzky
Výroční schůze
 
Reklama :

DOMÉNY - WEBHOSTING - SERVERHOSTING

29. červen – 11. červenec 2007 – Dovolená s Fiaty v Beskydech


          Takový drobný příspěvek na úvod: Příprava auta na dovolenou....

          Odjezd do garáže v 15:30.
          Jenom než jsem umyl pětiletý nános prachu abych z auta vůbec viděl. Pak trochu naleštit okna, jsem optimista. Vyklepat koberce plné humusu. Blbá samolepka na palubce, už ji někdo částečně odtrhl, byla papírová a na palubce je veliký bílý čtverec, který mě nevýslovně irituje. Zkoušel někdo z laku odstranit asi 10 let nalepenou papírovou samolepku? Skvělá práce, půl hodiny v čudu. Leštím volant Silichromem, to je nápad, že? Předchozí majitel volant poutal řetězem k pedálům, volant byl celý špinavý, poškrábaný, rezavý, ani se mi na něj nechtělo sahat. Teď je jako nový, tedy až na jednu prasklinu. Kontrola el. spotřebičů, ejhle, jedna potkávačka nějak stávkuje. Hodinový výzkum odhalil zoxidovaný kontakt na pojistce, super. Navrčet, zahřát, přidat plyn a chcíp. A zase. Po zahřátí bez reakce na přidání plynu, prudká akcelerace = chcíp. Výměna vzduchového filtru, kontrola a čištění svíček, palce a víčka rozdělovače. Do rozdělovače též nové kontakty, kontrola kabeláže. Vůz nelze nastartovat, nové kontakty na sobě měly vrstvičku nějakého sajrajtu, takže nejiskřily......

          Start, zahřátí, chcíp. Karburátor ven, čištění, byl, s prominutím, zasratý jak jetel. Start, zahřátí, sice škube, ale jede. Je téměř půlnoc. Jedu na zkušební jízdu a pro benzín. Fiat jede i 90 km/h. Beru plnou, zase optimista. Jede jak ďas, ale ještě to bude chtít poladit, hlavně zkusit dotáhnout plynové lanko, moc dlouhý mrtvý chod. Je mi horko, nejde stáhnout okno, ani jedno, kašlu na to. Koukám na měrku, nějak moc oleje, hmm, prasklá membrána benzínového čerpadla, jde tam skrz ni benzín. V garáži vypouštím olej a vyndávám filtr, je to ten motor s odstředivým filtrem i vložkou, práce navíc. Z filtru mi odpadla těsnící gumička, to snad není možné, zapadla mezi vrtuli vodní pumpy a chladič. Několik sprostých slov. Nejde to vyndat bez demontáže vodní pumpy, tak ať si tam zůstane, dám jinou. Raději jedu domů. Příjezd v 01:30......

          A to ještě jsem nezmínil sobotní anabázi s brzdami, snad nemusím zdůrazňovat, že pět let nečinnosti je na brzdy moc dlouho. Takže zarezlé přední válečky, vyndat a rozhýbat. Dále tekl hlavní válec, dávám jiný. Pak taková drobnost, neprůchodná hadička, při její demontáži šla do kytek i trubička. No, ale nějak to brzdí, když tak je v záloze ručka, ta šla..... Alespoň cesta a celá dovolená nebude postrádat punc dobrodružství :-)

          Jinak důvod, proč toto celé dělám je jistá událost, která nastane na dovolené.....
          .....jste zvědavi, o jakou událost šlo? Tak čtěte dále!!


          A je tu začátek dovolené. Po poněkud adrenalinové přípravě vozu trpícího pětiletou nečinností, jsem chvílemi pochyboval o svém duševním zdraví a opravdu nebylo moc daleko od nadávek ke kopancům..... jenže to by stejně nepomohlo :-)

          Pátek 29. 6. 2007

          Takže nakonec jedu se znovuoživeným vozem, jsem zvědav, jaké závady se mohou cestou přihodit. Mám dovolenou, můžu tedy vyjet brzy a mít tak čas na případné opravy vozu....... Chci se vyspat a vyrazit okolo jedenácté, nedaří se. Ségra potřebuje odvézt na letiště, vstávám v sedm.....

          Výjezd na čas, dokonce získávám i spolujezdce, Marcelu. Naše známá fiatářka potřebuje s bagáží hodit do Frýdku-Místku odkud odjížděla s přítelem do Itálie.

          Dálnice D 1 je jedna velká tragédie, stojí to od Prahy po Říčany, asi 5 km. Objíždím to a různě kličkuji okolo dálnice. U Humpolce na nás již čeká Zdeněk (Fiat 127), přijíždíme v půl jedné, v jednu si dáváme krátkou pauzu na oběd v oblíbené restauraci ve Velmezu. Pak pokračujeme dále na Brno a do Hustopečí, vyzvednout Vlasovce. Je dobré mít spolujezdce který občas něco prohodí, ale Marcela mi málem vykecala do hlavy díru. Až do Brna nezavřela pusu.

Hustopeče. Vlasovec nasedá do 127, krátké zastavení u Ondreje, ten je zdravotně indisponován a na dovolenou vyrazí později. My pak pokračujeme do Beskyd. Frýdek-Místek, vysazujeme Marcelu u Libora. Máme čas i na obhlídku jeho klenotů. Dvou Fiatů 600 D a Autobianchi A 112.

          Konečně cíl. Ostravice. Se zajížďkou do Hustopečí rovných 470 km, Zdenda ještě o třicet víc. Ostřížím zrakem propátrávám cedule okolo silnice a hledám ukazatel k hotelu Liptov. Už, už to vzdávám, jsme na konci města. Heuréka, tady je to! Odbočujeme z hlavní, stoupáme a míříme někam....... k chatám? Cesta prudce stoupá, asfalt mizí, je nahrazen štěrkem. Divná příjezdovka, raději se ptáme kolemjdoucích. Ano, je to tak a cesta prý bude horší. Brutální stoupák, výmoly, štěrk, Fiati dostávají zabrat. Safra co to ten Míra vybral za hotel? Jsme nahoře, příjezd sic pro offroad, ale překrásný rozhled. Samozřejmě příjezdová cesta je z druhé strany, ta po které jsme přijeli se již nepoužívá. Ubytováváme se, pěkné pokojíčky, pamatují asi dost, plastový sprchový kout v pokoji vedle postele je zajímavý. Jsme unaveni. Okupujeme společenskou místnost, večeříme z dovezených zásob. Na skok se stavuje Míra Jucha s rodinkou (F 500). Okolo půlnoci to balíme, jdeme spát.

          Sobota 30. 6. 2007

          Jedeme do Polska. Vstáváme v osm ráno, chceme mít dost času na cestu. Čekáme další posádku, Tom a Adéla – Fiat 127. Tak trochu bloudí městem a místo v devět přijíždějí po půl desáté. Pak konečně vyrážíme, na programu je prohlídka Osvětimi, kterou asi není potřeba blíže představovat.

          Hranice přejíždíme bez jakýchkoli potíží, vlastně bez zastavení. Najíždíme na dálnici, je to jako u nás, samá uzavírka a zúžení svede auta do protisměru. Dosahuji rekordní rychlosti 130 km/h což je na šestikilo se třemi osobami na palubě, slušné. Ovšem polští řidiči si co do bezohlednosti nezadají s těmi našimi, zánovní Opel Vectra mě při riskantním předjížděcím manévru málem smetl ze silnice, neměl jsem ani čas zatroubit. Inu, co naplat.

          Po dvou kratších pauzách a 130 kilometrech polským vnitrozemím přijíždíme do Osvětimi, německého Auschwitzu a pokračujeme na Březinku – Birkenau.

          Březinka – kdo tam nebyl nemůže si udělat ani představu o obludnosti tohoto místa, tísnivá atmosféra dýchá z každého koutu a to i přes krásný a slunečný den. Vyhlazovací tábor. Napůl zbořené baráky, či jen základy domů. Míjíme sociální zařízení, čističky, krematoria – děsivé. Rozloha je impozantní, procházka na tři hodiny, máme dost. Vracíme se k autům, na čerstvém vzduchu vytrávilo, po krátké jízdě nacházíme pěkné místo na piknik. Jsou 4 hodiny odpoledne, máme čas i na prohlídku Osvětimi.

          Osvětim – pracovní lágr, ten kdo navštívil Terezín si může udělat představu – Arbeit Macht Frei. Procházíme si pomník minulosti, navštěvujeme jednotlivé expozice umístěné v domcích vězňů. Místnost plná bot zavražděných, hromada plechovek se smrtícím plynem Cyklon B...... Stačí nám hodinka na tomto místě a nikdo nemluví, deprese, každý se těší na odjezd.

          Z Polska spěcháme, očekáváme příjezd další skupiny dovolenkujících fiatářů. Do Ostravice přijíždíme krátce po deváté večer. Přijíždí Honza (F 500), Kačka (F 500), Ivoš (F 850) a Holečci - Petr a Pepa (F 125p). Trasu Praha – Ostravice jeli krásných 12 hodin. Dále je na místě Vojta s Pavlou, Eliškou a Justinou (F 127), přijeli prý již ve dvě po poledni, od té doby spali.... No a dalším Fiatem je tu i Václav se ženou, poněkud modernějším Fiatem – Mareou.

          Debatujeme, někteří u piva, jiní u Kofoly. Kofola se stává naším nápojem, během dovolené jí vypijeme daleko více, nežli piva. Vyprávíme si zážitky z cest, Kačka musela opravovat, tedy Ivoš opravoval. Kačky Fiata. Očesaná příruba poloosy, poloosa též načatá, ale dojela. My zase ladili Tomovu 127, na parkovišti před Tescem zjišťujeme únik paliva, prasklá přívodní hadice nádrže. Provizorní opravu zvládáme za pomoci Tesco pytlíku a izolačky, ani nekápne. Uléháme po půlnoci, cestovatelé jsou unaveni.

          Neděle 1. 7. 2007

          Uff, vykopat skupinu fiatářů na výlet je nadlidský výkon. A to nechci žádné brzké vstávání. Odjezd plánovaný na půl desátou se mírně posouvá, až na půl jedenáctou. První cíl – Kopřivnice. Parkujeme nedaleko muzea vozů Tatra. Délka doby prohlídky se velmi liší, někteří mají prohlédnuto za hodinu, jiným nestačí ani hodiny dvě. Je opravdu na co koukat, sériové vozy, prototypy, speciály, náklaďáky..... Motory letecké i automobilové, výbava, výstroj, příslušenství. Blíží se poledne, pomalu se scházíme ve vestibulu. Odchod.

          Dalším program pokračuje na zřícenině hradu Šostýn, sice se nikomu moc nechce, raději by do restaurace, ovšem nakonec se nechají přesvědčit a vyráží kompletní skupina. Průzkum zříceniny byl tradiční, jako kobylky jsme se rozprchli po ruinách, výzkumu nezůstala ušetřena žádná skulina. Nějaké to focení, následuje přímo úprk na oběd. Přijíždíme do Štramberku. Pěkné město, krásné náměstí, i když poněkud přeplněné automobily. Je pěkné počasí, prázdniny, neděle a tak je město i restaurace přeplněna. Na oběd čekáme více než hodinu. A to si v rámci časové úspory objednáváme "hotovku".

          Tedy kdo měl tak blbý nápad jít po obědě na rozhlednu? Funící a supící se drápeme na kopec. Pak ještě zbývá zhruba stovka schodů na zříceninu hradu Štramberk, je přestavěná na rozhlednu "Štramberská trůba". Výhled je báječný, město jako na dlani, neodolá ani Kačka, velká milovnice všelijakých rozhleden.

          Blíží se čtvrtá, je čas vyrazit k poslednímu cíli dne, zřícenině hradu Hukvaldy. Na cestu si kupujeme místní specialitu "Štramberské uši".

          Jedna z nejrozlehlejších moravských zřícenin je obklopena pěkným parkem, výstup je příjemnou procházkou, bohužel jak to u hradů bývá, do kopce. Prohlídku je sice možno absolvovat s průvodcem, nicméně informace jsou podávány dost monotónně, raději tedy prohlížíme individuelně. Tropíme hlouposti, aranžujeme fota.

          Mají přijet další fiatáři, takže se pomalu přesouváme zpět do Ostravice, loučí se Tom.

          Sedm odpoledne, času habaděj, pěkné slunečné počasí. Vítáme se s Pavlem, Lenkou a Hankou - Fiat 128 3 P. Testujeme bazén, pokoušíme se o tenis, u ohně opékáme buřty. Ještě očekáváme příjezd Karla a Enza s Mirkou. Fiat 850 SC a Fiat 850. Přijíždějí v devět. Vybalení aut připomíná stěhování.

          Nejprve u ohně, pak ve společenské místnosti tlacháme o všem možném, do dvou ráno.

          Pondělí 2. 7. 2007

          Dnes je zavírací den, co podnikneme? Máme domluvenu exkurzi v přehradě vodní nádrže Šance. Hrázný byl příjemný a věnoval nám 2 hodiny svého času, nejprve nás vzal do tubusu uprostřed přehrady, kde nám byl podán výklad. Přístup byl po lehce adrenalinové visuté lávce dlouhé 60 metrů. Návrat zpět na hráz a sestup do jejích útrob, další výklad. Z hráze vycházíme na jejím dně, exkurze nekončí, ještě krátká návštěva elektrárny. Zkoumáme turbíny, generátory a další příslušenství. Návštěva končí. Ještě dech beroucí výstup po 330 schodech. Popadáme dech, je poledne, čas oběda.... Tím trávíme další dvě hodinky, ochutnáváme kotlíkový guláš.

          Jako další program je určen výstup na Lysou horu. Je sice poněkud pokročilá hodina, ale to nám nevadí, takže skupinka odvážných vyráží. Krpál je to děsný, 8 kilometrů stále vzhůru, místy i 30° stoupáním. Cíl je v polovině kopce - Ondrášovy díry. Dál se škrábat nebudeme.

          Asi po dvou kilometrech stoupání nacházíme útulnou hospůdku, všichni vděčně usedají, Kofola a pivo teče proudem. Nechce se nám dál, sedíme možná půl hodiny možná hodinu, je dusno, pařák věstí bouřku. Pokračujeme, Vojta a spol se ztrácí v dálce, ostatní se plížíme za nimi, "lovíme" borůvky. Ondrášovy díry nic moc, zajímalo by nás jak se tam ten zbojník Ondráš s družinou a lupem vešel. Prostě jen hromada kamení s puklinami a otvory.

          Nejsme žádná béčka, pokračujeme na Lysou. Sakra, že jsme se ale zapotili, vrchol je stále stejně daleko. Nakonec jsme vystoupali až na dominantu Beskyd, kde je chladno a fouká vítr. Svačíme, odpočíváme. Na obzoru je vidět postupující déšť, letní bouřka, jinak je výhled nulový. Rychle nějaké foto a mažeme zpět dolů. Dolů to jde podstatně rychleji, obzvláště při vidině silného lijáku. Ten nás zastihne v jedné třetině kopce, v mžiku jsme promočení. Už nemá cenu pospíchat. V klidu přicházíme k autům, přestalo pršet. Zdržíme se v restauraci na večeři, osycháme. Na chatu přijíždíme za soumraku, překrásný západ slunce si nenechává ujít žádný z přítomných vlastníků fotoaparátu. Zdravíme nového příchozího, předsedu ostravského Fiat klubu – Milana s vozem Fiat 128. Večer pak trávíme na chatě ve společenské místnosti. Připravujeme program a trasu na další den, jedeme do Polska. Program se dělí, druhá část Fiatářů jede do Kopřivnice a "dává" si náš nedělní program.

          Úterý 3. 7. 2007

          Polsko, náročný výlet 200 kilometrů za hranice země, Krakov. Odjíždíme v deset dopoledne ve čtyřech vozech – Fiat 600 D (já, Kačka, Ivoš), Fiat 128 (Milan, Juchovci), poněkud novější Fiat Punto (Juchovci, Vlasovec) a ještě jedna moderna - Fiat Marea (Václav s Jindrou). Na hranicích jsme téměř ihned. Přechod překonáváme po jedenácté, i pak cesta krásně ubíhá, jedeme po rychlostní silnici, která je sice v rekonstrukci, ale přesto máme svižné tempo. Ivoš natáčí, nechávám se strhnout, z kopce vůz roztáčím na neuvěřitelných 130 km/h a hned je tu problém. Nemaže, klepání z motoru. Vůz je ihned odstaven u krajnice. Všichni zastavují, výzkum. Jsem přesvědčován k zanechání vozu na místě. Nevzdávám to, nastartuji, kontrolka zhasla, klepání zmizelo. Jedeme dál. Kontrolní pauza u čerpací stanice. Další problém. Při výjezdu zastavuje Míra, na stopce, překvapivě. Za ním jedoucí Milan to již nestačí...... Pošramocené páté dveře Punta, kapota a přední čelo 128.

          Nepříjemným překvapením je placený úsek dálnice, nemáme totiž dostatek zlotých, otáčíme a jedeme po okresce, což představuje zdržení dobré dvě hodiny. Objíždějí to snad veškeré polské traktory a pomalé náklaďáky. Šineme se tak třicetikilometrovou rychlostí. Konečně cíl, solné doly Vieliczka.

          Solné doly, impozantní, právem zahrnuté do seznamu UNESCO. Již začátek prohlídky slibuje plno zážitků. Sestup 150 metrů pod zem, po svých, 54 pater. Odměnou je doslova solné město, sochy, sály, obrazy, stropy i podlahy ze soli, dokonce i lustry. Opravdu úžasné, solná jezírka. Do jednoho je možno vhodit minci což samozřejmě činíme. Kačky 50-ti haléřová mince plave, což vzbudí ohromné veselí, rušíme za námi jdoucí skupinu. V podzemí trávíme téměř dvě hodiny. U východu zakupuji nějaké pohledy, což se ukáže být chybou. Ve dveřích mizí skupina, rychle běžím za nimi a ....... Chtějí po mě lístky, po chvilce vysvětlování zjišťuji, že nejsem u východu, nýbrž u vchodu, do muzea. Vracím se, ale moje skupina je mezitím v trapu. Byli jsme přesně odpočítáni, jestlipak se dostanu nahoru? Dostal. Výtahem, tedy spíše klíckami nad sebou, do každé o rozměru 100x200 cm se vešlo tak 10 až 12 lidí. Dobrodružné.

          Blíží se čtvrtá, před sebou máme ještě prohlídku královského města Krakov. Trocha bádání při parkování a pak již následuje procházka městem a historickým centrem. Hrad Wawel. Fotíme a vůbec se chováme jako turisti, moc pěkné. Centrum města je plné historických staveb, zaujala nás zejména byzantská tržnice, sic předražená, ale o to zajímavější. Zakupujeme i místní preclíky. Proč se Krakov jmenuje Krakov? Nu, asi protože v parku tu krákorají vrány.

          Z města odjíždíme až téměř v sedm večer a v hotelu jsme v jedenáct večer, totálně zmožení. Ostatní již pomalu chtěli vyhlásit pátrání. Přes únavu si ještě dopřáváme půlnoční bazén, zajímavé a netradiční. Jsme tak hluční, že naše koupání neujde nikomu.... To se to pak spalo.

          Středa 4. 7. 2007

          Změna programu, počasí je bídné, prší. Nikam se nám nechce, vstáváme až po deváté, pozvolný odjezd se koná až v půl jedenácté. Nakonec volíme Archeopark v Chotěbuzi a ostravské doly. Cesta do Chotěbuzi byla poněkud zmatečná, info o tom, kam nakonec jedeme, asi zůstala někde na půli cesty a část kolony zamířila po 30 kilometrech společné jízdy opačným směrem. Ještěže je věk mobilních telefonů!

          Archeopark, vskutku zajímavá exkurze, troufám si říci, že nikdo z nás dosud podobné místo nenavštívil. V podstatě nic zde není, přesto nás zaujalo. Je zde totiž budováno původní středověké hradiště a to velmi precizně, výlučně za použití jasanového dřeva spojovaného bez železných hřebů. Hodinka utekla jako nic a my tak mohli nasát atmosféru dávných časů našich slovanských předků. Prozkoumali jsme dřevěné chýše, most i ochrannou palisádu akropole.

          A již je tu čas oběda, netřeba nikam jezdit, rybárna je od nás jen pár desítek metrů. Mimo oběda stihneme i prohlídku akvárií a sádek, velmi exkluzivní restaurace.

          Ostravský areál dolu Landek. Kompletní prohlídka trvá tři hodiny, ovšem je pokročilá hodina, stihneme maximálně střední okruh na dvě hodiny. Někteří nestíhají ani to. Absolvujeme tedy expozici báňského záchranářství. Honza se stává nedobrovolným pokusným králíkem, postupně jsou na něm předváděny těžké potápěčské boty, kyslíkový přístroj a maska či výcviková "opičí"dráha, rovněž je testován ve znalostech z různých vědních oborů. Dle vyjádření našeho průvodce by již byl nejméně 5x mrtvý, je pomalý a vůbec.... To zvedne sebevědomí.

          Po expozici záchranářství jedeme dolů do dolů. Celých 400...... centimetrů, zavtipkoval průvodce, je to asi bratr toho prvního. Procházíme štoly, sledujeme výklad a ukázky práce těžebních strojů. Těžká facha. Umounění vyfáráme zpět na povrch, první skupina na nás spokojeně čeká v hornické restauraci.

          Večer je opět táborák, dříví sice máme, ale čím ho nařezat? Dám si do těla a slušnou kládu přeštípu sekerou, což sklidí ohlas. Zasloužený ohlas. Popadám dech, na buřty už ani nemám chuť. Tlacháme, zpíváme až do ranních hodin. Rovněž přijíždí Ondrej (F 125p).

          Čtvrtek 5. 7. 2007

          Dnešek je ve znamení veteránů. Jedeme na Rallye Velká Polom.

          Přejímka je v trochu nekřesťanskou hodinu, do devíti musíme být na místě, což je při vzdálenosti 60 km hodina jízdy. Lehké zdržení v ostravské dopravě, ale zvládáme to. Na náměstí již stojí několik desítek strojů, motocyklů i automobilů a přijíždějí stále další. Pořadatelé nám zasazují těžkou ránu, soutěž je pouze pro vozy do roku výroby 1965. Kde je Míra??? Dostane "deku". Nažene nás sem a.....? Míra přijíždí a..... dostává "deku".

          U pořadatelů však zvítězila finanční stránka věci. "Těch 20 novějších strojů může soutěžit." vyhlašuje tlampač. Přeci jen jsou to slušné peníze. Ovšem i tak je polský Fiat v nemilosti, takže Ondrej a Holečci volí jiný program. Zbývá našich 8 fiatích posádek. Mimo klubových vozů Fiat je k vidění ještě osazenstvo ostravského Fiat klubu 3x F 500, X 1/9 a později přijel i F 850 Spider.

          Času na prohlídku zúčastněných strojů je více než dost, startuje se až v poledne. K vidění je převážně klasika podobných akcí, Škodovky (Octavie, Felicie, MB, 1200), Wartburg, Tatra (57, 87), Velorex, VW Brouk. Spíše výjimečným je Jaguar E, MG či exkluzivní Franklin D Runabout, překrásně zrestaurovaný vůz z roku 1910. Zajímavý je též mini moped se svalnatým názvem Golem a největší vozidlo - autobus Škoda ŠM.

          Start byl poněkud nemastný neslaný, najednou vozy začaly odjíždět. Když opadla prvotní tlačenice, odstartovali jsme i my. Mapa s trasou byla triviální, dojíždíme k prvnímu úkolu, standardní záležitost – šroubování šroubků na čas. Bojujeme, přesto pouze průměrné výsledky 4-5 kousků. Dále pokračujeme ve slušné koloně. Úkol číslo 2, fronta tak na hodinu. Rychle se orientujeme v mapě, přejíždíme na kontrolu číslo 3, s tím, že po splnění úkolu se vrátíme zpět. Třetí úkol byl velmi zajímavý, dvě nadšené dobrovolnice a odhad tělesné míry. Přesněji řečeno hmotnosti a výšky..... Čehož se kluci rádi chopili, děvčata šla z náruče do náruče. Opravdu povedený úkol.

          Zpátky na dvojce, určování karburátorů, žádná radost, ty tři z automobilů snadno určíme Škoda 100 a 120 a .....? 4 možnosti, 3 karburátory, hmm. Fiat 600 to není, co zbývá? Ale ty motocyklové, žádný motorkář mezi námi, nezbývalo než opisovat. Dařilo se bez chyby, maximálně jedna, slušné.

          Čtvrtá kontrola, takový testíček znalostí, technika i historie. Žádná sláva, řekl bych výsledky prachbídné. Každý si odvážel nějaký ten bod za chybnou odpověď.

          Cíl. Po nějakých 35 kilometrech se vracíme na místo startu, odevzdáváme výkaz, znovu okukujeme auta a pozdně obědváme.

          Zjišťujeme co a jak s výsledky. Ještě bude probíhat soutěž elegance a asi tak za hodinku, dvě, vyhlášení. Je dusno, nechce se nám nečinně čekat, stejně máme tušení, že nikdo z nás se nijak výrazněji neumístí. Zanecháváme tedy na místě línější vyslance, ti odpočívají na dece a převezmou případné ceny....

          Já s Vlasovcem, Honza, Kačka s Jirkou a Karel se vydáváme na nedalekou pevnost z druhé světové války – Darkovičky. Bunkr MO-S 19 Alej je veřejnosti přístupný a tak se můžeme pokochat i plnou výzbrojí a výstrojí. Leccos si můžeme osahat a dokonce i vyzkoušet, čehož bez uzardění využíváme. Mě zaujal zejména těžký kulomet.....

          Po prohlídce se nám ještě nechce zpět a tak následuje krátká procházka po okolí, obdivujeme soustavu bunkrů a prolézáme u nich umístěné tanky. Počasí sice slibuje bouři, ale ta nás těsně míjí, takže procházce věnujeme více než hodinu.

          Zpět na hotelu Liptov. Čeká nás překvapení, Karel se v soutěži umístil na pěkném 3. místě. Další zajímavou cenu získal Pavel – dál než on to nikdo neměl, 630 km, takže 500,- Kč, příspěvek na benzín, to potěší. Rovněž přijel další Fiat 127, Martin Vnuk se spolujezdcem Martinem, akorát včas na další program.

          A již je tu dlouho očekávaná večeře, grilované selátko. Perfektně nazdobené stoly, obložené talíře, zeleninové saláty , ale hlavně to selátko. Večer příjemně utíká, dlabeme a vůbec si užíváme. Spát se jde tradičně v ranních hodinách.

          Pátek 6. 7. 2007

          Opět změna programu, Holečkové se chystají pomalu na cestu domů, takže by to chtělo nějakou tu společnou fotku, vyrážíme na Pustevny. Martin a Martin to večer nějak přehnali s oslavou příjezdu, takže značně ovíněni pomalu reagují, dojedou nás později, rovněž Ondrej musí navštívit přednostně lékařské zařízení, sejdeme se tedy až na místě.

          Pustevny, zabíráme hlídané parkoviště. Nic-moc, hromada škváry, vedle bagr, na skupinové focení opravdu ošklivé místo. Ale o kus dále, po projetí několika zákazů vjezdu! Tam by se fotilo! Proslavené rázovité horské hotýlky architekta Jurkoviče, Libušín a Maměnka. Neváhám, jako předjezdec se vrhám skrz několikero značek s bíločerveným kolečkem, pózujeme, zkoušíme, vyměřujeme. Bude to pěkné, vcelku poutám pozornost, ale jinak se nic neděje. V duchu hesla "Kdo se moc ptá, moc se dozví" se asertivně chopím situace a naženu všechny Fiaty přímo před Pustevny Libušín a Maměnka. Fotíme, fotíme a fotíme, pozornost všech turistů (a že jich bylo!) se rázem přesouvá na nás, devět Fiatů už je nepřehlédnutelných. Stavíme stativy, vše je konáno v horečnatém spěchu, jednak je riziko nežádoucí popularity stran policie a pak je také zatracená zima a vítr dosahující rychlosti vichřice, o čemže se přesvědčuje i můj fotoaparát, poroučí se totiž i se stativem k zemi a přímo na objektiv. Funguje, alespoň že tak. Stáváme se atrakcí, fotí si nás poměrně dost turistů. Všem je zima, je na čase zvednout kotvy. Ondrej ani Martin ještě nepřijeli, snažím se vše pozdržet, ale marně, Fiati pomalu odjíždějí. Dofocujeme ještě poslední snímky, na místě jsme téměř hodinu.

          Při cestě zpět na parkoviště potkáváme Ondreje a Martina, skupinové focení je minulo o fous, bohužel. Parkujeme, vysedáme z vozů a pěšmo vyrážíme k soše Radegasta. Nejsme sami, unáší nás doslova procesí. U sochy pořizujeme další ze skupinových fotek, Radegasta doslova "obalíme". Od další túry na vrchol Radhoště upouštíme z důvodu pokročilé hodiny. Je čas na oběd a ještě chceme stihnout skanzen v Rožnově.

          Obídek, příjemně nás unaví a my okolo půl čtvrté přijíždíme do Rožnova pod Radhoštěm, městu s naším nejznámějším skanzenem lidových staveb. Valašské muzeum v přírodě. Pro pokročilou hodinu se dá bohužel zakoupit a prohlédnout již jen jeden okruh muzea, navštěvujeme tedy Dřevěné městečko. Prohlížíme více než sto let staré stavby fojství, poštovny, zvonice, hospody. Zrovna probíhaly oslavy, takže bylo možno pozorovat při práci řezbáře, kováře či výrobce brousků, rozličný tovar byl nabízen v různých stáncích. Ovšem největší rozruch jsme opět způsobili my. Opravou vodního kola. A co se to dělo? Na potůčku protékajícím skanzenem bylo malé vodní kolo s lopatkami a netočilo se. Klůcky ho zastavily, chopil jsem se situace a vyčistil ho, spolu s Enzem jsme pak ještě doplnili chybějící lopatky. Skupina 10 lidí zaujatě sledující z mostíku dění pod sebou přitáhlo spolehlivě pozornost většiny okolojdoucích....

          Poté jsme ještě absolvovali prohlídku výstavy kočárů, lidových zvyků a omamně vonících květů lilií. Poté, již zcela bez čichu, jsme se přesouvali zpátky do Ostravice.

          Dnes měl být dlouhý den, na programu je totiž 4. ročník "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha". Stmívá se, je čas připravit se ke startu, nervozita stoupá. Nejprve ale několik slov k letošnímu ročníku soutěže pro náročné. Loňským vítězem se stal Míra Šonský a tím pádem je jeho ctí a povinností uspořádat ročník další. Zde je ovšem menší zádrhel, Míra se dovolené v Beskydech nezúčastní. Pověřil proto pořádáním posádku jinou, totiž Vojtu a Pavlu. A jak to dopadlo? Čtěte dále.

          Již dopoledne dostávají všechny posádky obálku s instrukcemi k prvnímu místu kontroly, je třeba spočítat si souřadnice. Otázka (početní hádanka) je však poněkud zamotaná, dá se říci chyták. Lámeme si hlavy a čekáme na večer, někteří si vyměňují informace, na 100% však neví nikdo.

          Je 22: 00, čas výjezdu první posádky, dáváme přednost těm s malými dětmi. První úkol, hra na PC, rallye jízda se soutěžním vozem Lancia Stratos, samozřejmě na čas. Je to boj, časy jsou velmi podobné. Zde je výhodou mít v posádce nějakého mladšího člena, tzv. "pařiče", např. Juchovci bez problémů bodují. Sváteční uživatelé PC jsou rádi, že vůbec dojedou do cíle.

          Já získávám do posádky Karla a startujeme předposlední, po 23:30. Míříme na místo, kde tušíme první kontrolní stanoviště a nemýlíme se, Kačka s Jirkou akorát slézají ze stráně a nasedají do vozu. Vydáváme se pěšinkou do slušného krpálu, kde je chaloupka baby Jagy a zadání dalších souřadnic.

          Nádraží, hledáme odjezd posledního vlaku a souřadnice třetího úkolu. "Hmm, asi je něco špatně, to vychází doprostřed lesa." Nicméně pěšinka do lesa vede, takže bojový pokřik: "Krlež!" Doháníme posádky Kačka-Jirka, Enzo-Mirka, Martinové, Holečci. Na dalším kontrolním stanovišti, v lese, v boudě je tedy poněkud přeplněno. Zodpovídáme několikero testových otázek, týkajících se Fiatů. Projíždíme místy kde lišky dávají dobrou noc a u studánky s kapličkou zapalujeme svíčku. Část trasy vede po cyklostezce, šířka tak akorát na auto, tma, Fiat má osvětlení prachbídné a tak občas kolo div nezajede do příkopu.

          Karel si pochvaluje jak je to zatím jednoduché a že za chvíli již budeme v cíli, ještě opisujeme nějaké údaje ze samokontrol, telefonní číslo noční vinárny U medvěda a pomalu se blížíme k poslednímu úkolu. Ujíždíme posádce Holečků, jenže jedeme zcela opačným směrem, po několika kilometrech otáčíme, zuřivě gestikulujeme na právě nás míjející F 125p. Nepochopili. Zbývá poslední úkol. Srub Petra Bezruče. Ten nám dal!

          Znění otázky bylo zcela zřejmé, opsat otvírací dobu. Jenže kde je ten zatracený srub? Z hlavní je krásně značena odbočka ke srubu, značení se však po 200 metrech vytrácí, míjíme F 500 Kačky a Jirky, také hledají. Karel dedukuje: "Petr Bezruč, spisovatel, srub, potřebuje ke psaní klid, takže to bude na samotě někde v lese. Asi jako Hrabal v Kersku, to znám." Nacházíme slibnou pěšinku mizící v lese: "To bude ono" dí Karel. Jedeme, pořád jedeme, šílený krpál, sklon tak 20 stupňů. "Mě se to nezdá, to by pětikila asi ani nevyjely, sem by nás Míra netahal" oponuji. "Vydrž, to bude ono" Karel na to. Takže jedeme, v dálce svítí okýnka nějaké samoty. Přijíždíme blíže, rekreační objekt. Tak dále. Cesta se zužuje, už jedeme skoro 20 minut, pomalu se ztrácí asfalt. Z cesty jsou jen koleje v trávě, vysoké trávě. I Karel již uznává, že tady to asi nebude. Otáčím, Karel musí svítit baterkou, jinak bych mohl beznadějně zapadnout. Přijíždíme zpět k výchozímu místu. Musí to být někde tady, vidím informační tabuli o srubu Petra Bezruče, celou dobu ji zakrýval zaparkovaný autobus. Najít srub pak bylo otázkou několika vteřin, jezdili jsme okolo něj!

          Hurá do cíle. Cíl, 1 hodina 40 minut ráno a nejsme poslední, přijíždějí ještě další. Téměř do tří ráno. Sdělujeme si dojmy z jízdy, každý má nějaký ten zajímavý zážitek. Celkový dojem ze soutěže je: byla jednoduchá. Jsem jediným zastáncem akčnější soutěže. Spát se jde mimořádně pozdě, po třetí ráno.

          Sobota 7. 7. 2007

          Ani dnes nezůstal zachován původní program. Tentokrát se o to postaral Míra Jucha s Hankou. Mimořádnou událostí se stala SVATBA!! Mimo několika zasvěcených to bylo pro všechny velkým překvapením a tak jsme nechtěli zůstat pozadu a pro novomanžele také nějaké to překvapení přichystat.

          Když jsme se po nočním rejdování probrali, bylo téměř deset dopoledne. Mytí vozů do svatební kolony, pentlení a zdobení vozu pro nevěstu. Nevěsta projevila zvláštní přání ohledně svatebního vozu a to mělo být splněno. Ovšem tajně, aby do poslední chvíle nevěsta nic netušila. Překvapením nejen pro ženicha a nevěstu pak měly být naše dlouho dopředu plánované převleky.....

          Zdobení se poněkud protahuje a čas setkání se svatebčany je napjatý, v půl dvanácté v Ostravě. Malé vozy tedy vyrážejí napřed, ostatní dozdobují a začíná stíhací jízda s časem o závod. Holečkové mezitím balí a odjíždějí, svatebního veselí se nezúčastňují. Cestou je míjíme rychlostí téměř 100 km/h. V Ostravě jsme přesně na čas, svatebčané oněmí úžasem, kolona 10 opentlených Fiatů a řidiči spolu s posádkami v podivných úborech. Tropíme hlouposti, mimo jiné polštářová bitva, na ulici obzvláště pikantní. Přichází svatební pár. Nejprve zalapají po dechu a pak se již jen smějí. Takovou svatbu tu dneska mít nikdo nebude. A o co vlastně jde? Můj Fiat 600 byl nazdoben pro nevěstu coby beruška, tedy olepen puntíky, opentlen a vybaven květinou na přídi. A převleky? Pyžama, roztodivné úbory na spaní, zkrátka všechno v čem se dá (i nedá) spát. Kraluje Kačka v župánku s krajkovými bombarďáky, roztomilými bačkůrkami a obrovskou plyšovou beruškou, velkým konkurentem je jí Vlasovec v noční košili nejméně z předminulého století, krajkovými červenými bombarďáky a epesní noční čepičkou. Všemu nasazuji korunu já, růžová noční košile se zelenými žabičkami, pruhované trenýrky, na nohou růžovou obuv zvanou "žabky", na hlavě "skřítkovskou" čapku domácí výroby ve fialové barvě a obrovskou barevnou bambulí a nezbytným doplňkem – polštářkem v oranžové barvě se zelenou žabkou. Skvělou tečku pak tvoří dětské plastové sluneční brýle v zelené barvě. Myslím, že úžasem by oněměl každý. A nevěsta jen nevěřícně zírala, jakého že jí přidělili řidiče.

          Kolona všude budí zaslouženou pozornost. Magické datum 7. 7. 2007 si zvolila spousta svatebních párů a tak míjíme nejednu opentlenou kolonu, ovšem ta naše je zdaleka nejvýraznější.

          Máme čas, a tak je určena zvláštní zmrzlinová pauza, ženich nás zve na vyhlášenou zmrzlinu. Opět jsme středem pozornosti, pyžamáři jsou nepřehlédnutelní.

          Zámek Bartošovice, místo svatebního obřadu. Naše skupinka je nazvána "chovanci ústavu" a rázem je nás všude plno. Svatební síň zámku je pěkná s historickými interiéry. Zvláštní kontrast, svatebčané v oblecích a mezi nimi se motají postavičky v pyžamech. Starostka po vstoupení do sálu nejprve zalapala po dechu, ovšem zachovala dekorum a suše se otázala, zda-li se nemá jít převléct do pyžama. Dále vše probíhá v klasickém scénáři, včetně gratulací novomanželům.

          Je zinscenována nejedna zajímavá póza, zmínku zaslouží "spací foto" na zámku. Pak následuje focení svatebních hostů, focení fiatů a fiatářů. Což trvá do půl třetí odpoledne. Mezi pyžamáře patří mimo již zmíněných ještě Ondrej, Jirka, Enzo, Mirka, Eliška, Pavel a Ivoš.

          Hlad a nejvyšší čas na oběd, všichni se převlékají zpět do civilu, jedeme do Fulneku do naší oblíbené restaurace, kde trávíme další hodinku. Pak je to již jen kousek do Starého Jičína na zříceninu Starojičínského hradu. Prolézáme ji do půl sedmé, je opravdu rozlehlá...

          Zpět do hotelu přijíždíme na osmou, akorát včas. Začíná svatební večeře, kde jsme hosty. Devět večer a slavnostní vyhlášení výsledků noční jízdy. Nastává velké dohadování, kdo jak dopadl. Volume doprava, mikrofonu se chopí Vojta a.......

Výsledky 4. ročníku soutěže "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha":

  1. místo - Kateřina Vojtová, Jiří Hodboď
    Fiat 500                     - 2 body – 2:11 hod
  2. místo - Miroslav Jucha a spol.
    Fiat 500                     - 3 body – 2:10 hod
  3. místo - Pavel a Lenka Lindovi + Eliška
    Fiat 128 3P                 - 6 bodů – 2:31 hod
  4. místo - Ondřej Kroutil, Karel Kříž
    Fiat 600                     - 7 bodů – 2:14 hod
  5. místo - Josef a Petr Holečkovi
    Fiat 125p                    - 8 bodů – 3:13 hod
  6. místo - Jan Odstrčil, Bohdan + Filípek
    Fiat 500                    - 11 bodů – 2:42 hod
  7. místo - Marek Líhm, Jaromíra Šifaldová
    Fiat 850                    - 11 bodů – 2:48 hod
  8. místo - Martin Vnuk, Martin Zich
    Fiat 127                    - 17 bodů – 2:30 hod
  9. místo - Ivo Fišer a Hanka
    Fiat 500                    - 20 bodů – 2:00 hod
  10. místo - Ondrej Nagy, Petr Polach
    Fiat 125p                  - nedojeli


          A je to tu. Vítězi dalšího ročníku jsou známi, všichni se těšíme jakých zajímavostí se dočkáme na 5. ročníku noční jízdy. Gratulujeme vítězům a novomanželům, předáváme společný dar. A pak již jen nevázané svatební veselí.

          Žranice, pití a v neposlední řadě tanec. DJ je k neutahání, čilý důchodce vysmahne na synťáky vše, od Olympiku po včelku Máju. Z nedostatku půvabnější části lidstva se tvoří zajímavé páry i trojice, další zde nebudu rozvádět abych nezavdal podnět k nějakým nepodloženým názorům.

          Čilouš důchodce vydržel s menšími přestávkami hrát od 21 hodin do 3 ráno. Spát se šlo okolo čtvrté.

          Neděle 8. 7. 2007

          Odjezd části dovolenkujících fiatářů domů. Opouští nás Honza a Kačka s Jirkou. My ostatní se přesouváme do nových ubytovacích prostor zhruba o 100 metrů níže. Za dalším programem vyjíždíme až téměř v jednu odpoledne. Program se dělí, Enzo, Mirka a Karel s Ivošem jedou do Ostravy, Linďáci zůstávají, Martinové míří na Slovensko. Ondrej s Vlasovcem a já spolu s Vojtovci vyrážíme po stopách ráno nás opustivších pětistovek, do Zbrašova. Na parkovišti potkáváme obě pětistovky a ještě jednou se loučíme.

          Zbrašovské Aragonitové jeskyně, přírodní zajímavost a příjemná, na jeskyni nezvyklá teplota 15 – 20°C. Jsme zvědavi, průvodce chrlí superlativy o jedinečnosti a unikátnosti výzdoby. Nic – moc. Fakt, jsme zklamáni, zajímavé útvary v jeskyni nebyly žádné, tedy jeden ano, ovšem 20 metrů daleko a ještě jako pouhý odraz v zrcadle. Slovenská Ochtinsko-Aragonitová jeskyně je mnohem působivější.

          Já a Vlasovec si ještě dáme rychlou túru k nejhlubší propasti ve střední Evropě – 330 metrů. Hranická propast s "bezedným jezírkem" není sice příliš fotogenická, ale za návštěvu rozhodně stojí.

          Nový Jičín, Vojta, Pavla a spol. stíhají prohlídku zámku, který je unikátní svou sbírkou klobouků význačných osobností, my jdeme na oběd. Po obědě si ještě projdeme pěkné náměstí kolem dokola obklopené podloubími.

          Příbor, ano, ještě jsme stihli rodiště Sigmunda Freuda. Procházka městem ukazuje zajímavosti, středověkou dlažbu a muzeum psychoanalýzy. Rovněž se potkáváme s dalšími fiatáři Karlem, Mirkou, Enzem a Ivošem. Nakupujeme špekáčky na večerní oheň. Odjíždí Ondrej, čímž získávám stálého spolujezdce Vlasovce.

          Opékáme buřty a spřádáme plány na další den a dokonce i na další ročníky Spanilé jízdy Prahou, to jsou však teprve spekulace.

          Pondělí 9. 7. 2007

          Na dnešek již v podstatě žádný program není, takže opět každý svou cestou. Vojtovci dávají přednost odpočinkovému dni stejně jako Enzo a Karel. Martinové a Ivoš odjíždějí domů. Zbývající dva vozy já, Vlasovec a Mirka spolu s Lindovci vyrážíme na Slovensko. Chceme se dostat až na Suľovské skály, ovšem nemáme dostatečně podrobnou mapu.

          Je deset dopoledne a přejíždíme hřbet Beskyd do Javorníků. Chladnými nás rozhodně nenechává přírodní památka Korňanský ropný prameň. Jde o ojedinělý vývěr ropy na území Slovenska a připomíná poněkud zapáchající louži ve které se cachtali divočáci. Ovšem ropa je zde cítit a mastné skvrny nikoho nenechají na pochybách co zde ze země vyvěrá.

          Bytča, tak zde jsme se opravdu dobře zapsali..... Ve snaze získat informaci kterým směrem se nachází kýžený cíl našeho snažení jsme navštívili obchod s domácími potřebami. Na pult jsme vyložili mapy a já s Pavlem loudil po prodavačkách informace. Naklonili jsme se nad pult, opřeli.... a tu se ozvalo nepěkné zapraštění, onen pult byl totiž opatřen skleněnou deskou a ta nevydržela nápor našich kil. Dobrá, takže další výlet bude směřovat do místního sklenářství.

          Ve sklenářství jsme zamáčkli slzu nad finančním obnosem, který opustil naše peněženky. I prodavačky v domácích potřebách se s námi srdečně rozloučily.....

          Zřícenina Povážského hradu, nenáročný výstup vhodný i pro Lenku v pokročilém těhotenství, alespoň tak nám to bylo doporučeno. Hmm, jak tušíte, vše bylo jinak.

          Parkujeme pod hradem u cedulky s mapkou hradu a velkým nápisem:"Zákaz vstupu. Vstup len na vlastné nebezpečie". Lákavější pobídku snad ani vymyslet nemohli. Areál hradu byl vidět na kopci přímo nad námi, tudíž: "Krlež!". "Haló, chcete na hrad? Musíte to obejít, tudy se dostanete pouze pod hradby a dále ne!" volá na nás dobrá duše, jakási místní stařenka. Dobrá tedy, obcházíme hrad po silnici. Začíná krápat, krápání rychle přechází ve slušný deštík. Běžím zpátky k autu, kam dojedu, tam dojedu, přeci nebudu moknout. Přibírám Lenku, končí asfaltka, začíná rozmoklá a rozbahněná lesní pěšinka, dále to opravdu nejde. Po dobu největšího lijáku se nás pět tísní v šestistovce. Pak vyrážíme dále, Lenka to vzdává, počká na nás. Pokračujeme čím dále bahnitější a klouzavější přístupovou cestou. Mokří a špinaví konečně ztékáme cíl našeho snažení - Povážský hrad. Odměnou je nám jedinečný výhled na koryto a údolí řeky Váh. Zříceninu jsme měli jen pro sebe. Pořizujeme nějaké zmoklé fotky a vydáváme se zpět. Mirka k naší velké radosti část bahnité sestupové cesty sjíždí po zadku. Všichni jsme ochotni pomoci s očistou. Snad prý až později.....

          Na závěr dne bychom rádi ještě viděli Manínskou tiesňavu, což se ukazuje z hlediska navigace poněkud obtížné. Dle mapy najíždíme na mostík přes umělé koryto řeky Váh, mostík je to již letitý, zjevně minimálně používaný. Sice s nedůvěrou, ale přejíždíme ho, máme perfektní rozhled na Považský hrad, takže i přes vcelku hustý déšť vytahujeme fotoaparáty a fotíme hrad, auta i mostík. Jaké je naše překvapení když po 200 metrech náhle asfaltka končí ve vlnách řeky. Mostík byl zjevně pouze ve fantazii kartografů. Takže zpět na hlavní, do Povážské Bystrice přes jediný most (rovněž značně zchátralý) a dalších 20 kilometrů k Maninské tiesňavě. Soutěska byla nadmíru zajímavá a rozhodně stála za cestu. Úzká, místy sotva 4 metry široká silnice se vinula mezi skalami 200 metrů vysokými, úchvatné, projíždíme po dřeveném mostíku a vedle nás se vine divoká říčka. Užíváme si, fotíme, dokonce přestává pršet a tak je navrhnut i pěší průzkum soutěsky. S Vlasovcem se drápem nad soutěsku, na ty vysoké hřebeny skal, perfektní. Celá soutěska jako na dlani.

          Pak už je na čase vrátit se, hodina pokročila. Zpět do Ostravice přijíždíme za deště, ve 20:00. Jako další program je určeno prohlížení fotek z uplynulých dní, zabíráme klubovnu, sedáme do křesel a diskutujeme nad fotkami. Znovu prožíváme ty okamžiky. Postupně se jednotlivé posádky začínají ukládat ke spánku. Já s Vlasovcem nemáme dost a zkoušíme ještě noční zápas v ping-pongu. Ukončujeme ho až ve dvě ráno.

          Úterý 10. 7. 2007

          Odjezd dalších fiatářů, skupina se značně zužuje. Odjíždí Karel, Marek s Mirkou a Vojtovci. Lindovci zůstávají a volí tuzemský program v Hukvaldech a Příboru.

          Já spolu s Vlasovcem předpovídáme pěkné počasí (zatím svítí sluníčko) a tak je rozhodnuto o pěším výšlapu na slovenské Suľovské skály. Vybaveni podrobnou mapou z předešlého dne se vydáváme na výšlap, bohužel poněkud později než bylo v plánu. Pod skalami parkujeme po dvanácté hodině.

          Nasadíme tzv. "chrtí tempo", v plánu je více než dvouhodinová túra (dle průvodce). Šplháme vzhůru a je to opravdu zatracený krpál, cestou předbíháme skupinku dospělých s dětmi a několik "batůžkářů" s krosnami. Suľovské skály jsou tvořeny zvláštní horninou – slepencem – který vlastně vypadá jako hrubý beton s kamínky. Fotíme široké rozhledy do krajiny i skály samotné, počasí nám přeje, sluníčko svítí. Jen to focení poněkud zdržuje a tak cíle – Suľovského hradu – dosahujeme o pouhých 15 minut dříve než zmiňuje průvodce. Následuje podrobný průzkum velmi zajímavé zříceniny.

          Začíná se však zatahovat, před námi je ještě kus cesty a tak opět vyrážíme. Po půl hodině začíná mžít, slabě, ale vytrvale. Jsme skryti v lese, tak nám to moc nevadí. Sestupujeme k vodopádu. Začíná jít do tuhého. Po nedávných vichřicích je cesta značně neprůchodná, samé popadané stromy, sestup je příkrý a cesta bahnitá, zatraceně klouzavá. Ve skalách pak sestupujeme příkrou téměř kolmou soutěskou. Za časovým odhadem průvodce se opožďujeme o půl hodiny.....

          Vodopád. Spíš takový čůrek, nebýt včerejšího vydatného deště asi by z něj nebylo nic. Říci, že jsme zklamáni by nebylo výstižné a to je před námi náročný, minimálně hodinový výšlap......

          Déšť, všude voda. Mrholení přešlo plynule v déšť a ten brzy začal pronikat skrz stromy, jsme mokří a promočení, nicméně opět pokořujeme kopec za slušný o půl hodiny rychlejší čas. Co teď? Zpátky k vozu? Je 17 hodin. Dáme ještě Hričovský hrad, pouhou 1 a půl hodinu cesty. Takže v hustém lijáku, promočeni, šlapeme na další zříceninu. "Když už jsme tu....."

          Hričovský hrad se před námi vynořil za hodinu, je perfektní a fotogenický. I přes deštivé počasí jsme nadšeni a fotíme. Stojí za to. Pak doslova uháníme zpět. Časy zkracujeme na polovinu. A to již začíná být znát únava.

          Rozcestí. Přeci se nebudeme vracet stejnou cestou. Místo červené značky volíme zelenou. Když tu...... přišla mlha, ale jaká! Nebylo vidět na 5 metrů, takže záhy ztrácíme představu kterým směrem máme jít. Na značky prostě nebylo vidět. Bylo sedm večer pryč a my uprostřed lesa. Pomalu se tedy plížíme od stromu ke stromu, dohledáváme značky. Naštěstí zhruba po čtvrt hodině vítr mlhu rozfoukal a my konečně natrefili na značenou cestu. Po další půl hodině jsme se vymotali z lesa a vyšli na louku.

          Boty, které do té doby byly jakž takž suché se během několika kroků rozmoklou loukou daly ždímat. Pak ještě dost děsná jílovitá cesta úvozem. Opět několik kroků a boty jsou doslova obalené vrstvou mazlavého a těžkého jílu. Pokouším se vydrápat na vrchní, trávou porostlou část cesty. Klouže to a nekontrolovaný pád zastavuje roští šípků. Rezignuji. Šlapu blátem a už je mi to jedno.

          V osm konečně přicházíme zpět k autu, mokří, špinaví a unavení. Rovnou skáču do potoka abych to bláto dostal z bot. V nohou máme pěkných 30 kilometrů vcelku náročným terénem. Spěcháme, je pozdě a my se těšíme na teplo a sucho. Hlavně však na večeři. Malá adrenalinová vložka nás očekává kousek od hranic, při příliš rychlé jízdě dostávám na mokrém, novém a klouzavém asfaltu smyk. Smyk si s vozem dělá co chce. Jen tak tak se ho podaří "ustát". Poté notně zmírňuji tempo. Přeci jen šestistovka není žádný závoďák.

          Půl desáté večer a my přijíždíme zpět do Ostravice, poněkud netrpělivě očekáváni Lindovci. Vyprávíme zážitky a spát jdeme výjimečně brzy, zítra nás čeká dlouhá cesta.

          Středa 11. 7. 2007

          Poslední den dovolené. A cesta domů. Balíme, loučíme se a vyrážíme. Lindovci jedou horní cestou, takže z Ostravice vyrážíme každý na jinou stranu. My chceme cestou ještě vidět Kroměříž a její proslulé zahrady zapsané v seznamu UNESCO.

          Do města přijíždíme akorát v čase oběda. Restaurací je spousta, jednu namátkou vybíráme, bohužel jídlo žádná sláva. Po obědě jen tak procházíme městem, kupujeme vstupenky do zámku a na věž. Pěkný rozhled na město, dokonce vidíme i jednoho Fiata 500, coby reklamu na pizzerii.

          Interiér arcibiskupského sídla je přepychový a prohlídka zabere hodinu. Pak se přesouváme ke Květné zahradě. Prohlížíme skleníky s palmami i zajímavě sesazené keře, vytvarované do různých ornamentů a doplněné barevnými květinami. Nedá se nefotit. V Kroměříži se zdržujeme až do šesti odpoledne, pak vezu Vlasovce do Hustopečí. Tam ještě nějakou dobu tlacháme s Ondrejem a domů se vydávám po deváté večer.

          A jako obvykle, půlnoc to jistí. Po půlnoci jsem doma, úklid vozu do garáže si nechávám na další den......

PS: Fiatářská dovolená se vším co k ní patří je pryč. Najeto úctyhodných 2500 km, s vozem který 5 let nevyjel. Tentokrát byla dovolená dost dlouhá, alespoň pro mě, téměř 14 dní nabitých zážitky a dojmy. Letos to bylo zase jiné, navštívili jsme několikrát zahraničí, výlety byly do míst vzdálených i blízkých. Ubytování sice méně luxusní než loni, ovšem na druhou stranu to byl hotel s barem a obsluhou a hlavně vlastním bazénem. S očekáváním se těšíme na další ročník. A jistě zase do chalupy....


Ondřej Kroutil
Kronikář FCC

Fotogalerie :

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Jiří Hodboď, Josef Holeček, Miroslav Jucha, Ondřej Kroutil, Pavel Linda, Ondrej Nagy, Bohdan Nejedlý, Petr Polach, Jaromíra Šifaldová, Kateřina Vojtová, Martin Zich

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka