|
28. říjen 2008 – „Expedice Peklo“
Poslední akce tohoto roku, počasí již podzimní, teplota klesá, začíná mrznout, nejvyšší čas na zazimování vozů.
7:05, právě jedu do garáže, kde si beru svůj staronový vůz Fiat 600 D, rozpohyboval jsem ho po dlouhých 5 letech. V Černošicích pak přibírám Tříprsťáka, který rozšiřuje účast na „expedici“ o druhého Fiata 600 D. Svižnou jízdou pak míříme do Holešovic, kde nás již netrpělivě očekávají Míra Nosák s Matějem – Alfa Romeo 1300 GT Junior a Markéta s Gábinou – Fiat 127. Počasí vypadá velice nadějně, jasné nebe, sluníčko začíná příjemně hřát....
9:01, Kly nedaleko Mělníka. Sluníčko někam uteklo. Mlha, místy slabě mží. Však jaké jiné počasí bychom na „expedici“ měli zažít? Ovšem navzdory tomu účast stoupá. Fiat 125 – Pedro, poprvé na akci představený Steyr Puch 700 C – Divoš a spol. Po krátkém přejezdu do Mělníka kolonu rozšiřuje ještě Kačka s Pavlem – Fiat 500, Míra Šonský s Patkou – Fiat 500 a Enzo – Fiat 850. Nikdo nepochybuje, že se výlet vydaří, však je to znát na rekordní účasti....
Přesun k prvnímu objektu našeho zájmu – zřícenina hradu Hřídelík. Zaparkovat takové množství vozů se jeví jako menší problém a v obci Blíževedly způsobujeme malé pozdvižení, manévry trvají skoro půl hodiny. Zabíráme parkoviště nedaleko místního „nákupáku“, místo pro 4 vozy hravě stačí 7 Fiatům a jedné Alfě.
Po červené značce je to na hrad slabý kilometr, mlha houstne a tak, přestože je zřícenina jen pár desítek metrů od nás, vidíme stěží její siluetu. Naštěstí pro nás je k ní snadný přístup, všichni totiž mají v živé paměti šplhání na Házmburk....
Kocháme se, informuji ostatní o krátké historii, já s Mírou volíme adrenalinový přístup na hrad, lezeme po zbytcích schodiště. Ostatní volí neméně zajímavou přístupovou cestu, procházejí zhruba 30 metrů dlouhou, ve skále tesanou chodbou. Kromě této chodby, zbytků schodiště a pár zdí však k vidění nic není, prohlédnuto máme rychle a tak záhy balíme a spěcháme na expediční cíl číslo 2.
Zřícenina Helfenburk neboli též Hrádek. Je jen o pár kilometrů dále, ale schovaná v nepřístupně se tvářícím lese. Parkujeme na rozblácené louce, kde Míra s Alfou předvádí školu smyku, prý: „Škoda jen, že je tu tak málo místa....“
Pochodujeme po pohodlné lesní cestě, která se však záhy mění v úzkou pěšinu plnou napadaného listí, docela to klouže, což dokazuje opět Míra. Ztrácí rovnováhu a padá ze svahu, ovšem parádním parakotoulem se dostává zpět na nohy, čímž si vyslouží uznalý potlesk. Následovníky však překvapivě žádné nenachází. I další cesta dokazuje jakými nadšenci historie jsme: bláto, voda, brod a na závěr prudké stoupání. Co se dá dělat, hradů v údolí je jen málo....
Ale návštěva stála za to. Impozantní areál skalního hradu je úchvatný, vítá nás vysoko na skále postavená věž z pískovce a tesané vstupní brány. Rozloha komplexu je neuvěřitelná a navíc je celý obehnán mohutnými kamennými hradbami. Zřícenina je volně přístupná a máme štěstí, zrovna tu bivakuje skupina trempů co hrad spravuje a tak se dostáváme i na jinak nepřístupnou věž. Výhled do širokého okolí je skvělý, jen kdyby nebyla ta hustá mlha. Takhle vidíme sotva na 100 metrů....
Doslova prolézáme celý hrad, fotíme kde co a musím uznat, že jde o jeden z nejzajímavějších skalních hradů co jsem kdy viděl. Návštěva stála za to a určitě ji všem doporučuji!
Na parkovišti na nás čekala Lída a spol. s Fiatem 600 D čímž završuje počet účastníků „expedice“ Peklo na konečných 10 vozů.
Pak přišlo peklo. Doslova. Přímo pekelný oběd. Celou skupinu ženu do 30 kilometrů vzdálené restaurace v Jestřebí. Smůla, mají plno. Umístit 18 osob do restaurace je jeví jako vážný problém. Pendlujeme po hospodách v okolí, bohužel je beznadějně plno nebo nevaří. Nakonec to Míra s Markétou vzdávají a jedou domů. Nějak se vmístíme do jednoho nejmenovaného pohostinství, to už jsou tři odpoledne. Více než hodinu po kraji bloumajíc a hospůdku hledajíc, nepohrdneme čímkoli k snědku. Polévka dochází, mají poslední dvě porce, jídlo dostává Enzo, ostatní jen koukají.... Já s Pedrem jsem si ještě ani neobjednal, což bych rád učinil, dostávám nevrlou odpověď, počkejte si.... Čekáme, objednanou kofolu mi obsluha lije na jídelní lístek, namísto omluvy do černé louže ještě flákne skleničku.... Spolu s Pedrem se pak přesouváme do restaurace naproti. Tam mají i polévku a na jídlo nečekáme ani 20 minut....
Dle mapy lze vozem přejet téměř k samotnému ústí Pekla a po nedlouhém pátrání skutečně nalézáme polní cestu. Již příjezdová cesta nepostrádá svůj půvab, jízda po úzké silničce široké sotva na auto, navíc sevřené mezi vysokými skalami....
Peklo samotné je: Chráněné území na toku Robečského potoka v délce asi 4 kilometrů. Potok se zařezává hluboko do druhohorních kvádrových pískovců, údolí má místy téměř svislé stěny.....zbytky lužního lesa.
Procházka to byla pěkná, poučná a po poněkud řídkých můstcích i adrenalinová. Povalové chodníčky dodávaly stezce ten pravý šmrnc a jak jsem se přesvědčil při úkroku stranou, měly svůj důvod....
Je šest večer, tma, ale stejně se nám ještě nechce domů. Co s tím? Skupinka poněkud prořídla, zbývá nás 8. Jedeme do Jestřebí, restaurace která měla být naším útočištěm po dobu oběda. Dáme si tedy večeři, beztak je to po cestě domů...
Příjemně strávené dvě hodinky a už je opravdu nejvyšší čas na cestu domů. Všudypřítomná mlha jízdu poněkud znesnadňuje, jedu první, šestikilo zrovna dvakrát nesvítí, před auto vidím sotva 30 metrů. Srnec se srnou. Sotva stíhám zastavit, troubím, ale žádoucí efekt to nemá, zhruba ze dvou metrů si prohlížím majestátní kousek čítající tak 80 kilo. Nedobrzdit to....
A dovolil jsem si malou rebelii, jízdu na červenou. Na rovném přehledném úseku s krátkým výkopem je semafor, v devět večer, pusto prázdno....
22:25 a já jsem konečně doma. Unavený, ale spokojený.
PS: Tedy, až na počasí to vyšlo pěkně, rádi bychom také někdy zažili nějaké to sluníčko. Nečekaná změna programu v podobě „výměny“ zříceniny Ronov za zříceninu Helfenburk rozhodně stála za to. Z Ronova je sice báječný výhled, ale když vidíte sotva na 100 metrů..... Zato na Helfenburku bylo k vidění něco víc než jen pár zbytků zdí. Otřesná zkušenost s obsluhou restaurace při obědě byla dostatečně vyvážena skvělou večeří. Závěrečné posezení bylo pohodové a skvělou tečkou za „Expedicí“ Peklo.
Dohru měl dojezd Steyra, kterýžto musel být odtažen na laně. Sotva se prý doploužil v sobotu před dům a v neděli jsme ho táhli přes celou Prahu, porucha motoru, silné klepání. Copak to asi bude...?
|
