28. červen – 5. červenec 2008 – Dovolená s Fiaty v Jižních Čechách II.
Po velikém plánování, kdy se nakonec odjezd ustálil na pátečním datu 27. 6. 2008 se postupně všichni účastníci tak dlouho odhlašovali až jsem zbyl sám. Nezbývá než odjezd přesunout na sobotu. Sotva jsem změnu oznámil majiteli ubytování, volalo několik zúčastněných, že tedy počítají s tím pátkem.....
Sobota 28. 6. 2008
Skupina „B“, to jest má maličkost (Fiat 600 D), Karel s Dášou (Fiat 850 SC), Pedro (Fiat 125) a Pepa (Fiat 850 BN) vyrážíme pospolu a míříme na Tábor. Po poklidné a pohodové jízdě, kterou místy brzdilo jen „líné“ Karlovo kupé, byl čas na oběd. Příjemná obsluha a dobré jídlo za přijatelnou cenu nás nenechalo na pochybách, že opět půjde o skvělou dovolenou.....
Po obědě jsme zamířili na nedaleký hrad Kámen, který je proslulý svou sbírkou historických motocyklů. Hrad samotný byl nevelký, ale zajímavý. Postavený na vysokém skalním ostrohu a obklopený překrásnou zahradou s právě kvetoucími rostlinami, oko botanika by zaplesalo. Na hradě jsme shlédli expozici renesančního bydlení a nábytku doplněnou místnostmi s cennými stroji převážně tuzemské výroby. Laurin & Klement, Jawa, Praga, ČZ i další slavné a již dávno zaniklé značky.
Poté, co jsme se dostatečně pokochali uměním, technikou i přírodou, nastala poslední fáze přesunu Kámen – Strmilov. Pohodová jízda byla zpestřena prvním setkáním s Jindřichohradeckou úzkokolejkou, kde jsme v křížení s tratí pořídili pěkné fotky lokomotivy.
Strmilov. Penzion Gambit, ve kterém došlo k setkání se skupinou „A“, což byl Vláďa Gajdoš a spol. (Fiat 124 SC) a Martin a Martin (Fiat 127). Musím přiznat, že nebýt průkopnické aktivity skupiny „A“, těžko bychom neoznačený penzion hledali. Takto stačilo zamířit k zaparkovaným vozům Fiat a bylo jasno....
Ubytování je pestré. Pěkné, světlé, velké a vzdušné apartmány s kuchyní, sprchou a WC se snoubí v harmonickém celku s malými a temnými kobkami. Zbytek chalupy byl však prostorný až dost, společenská místnost v gotickém sklepení poskytla dostatek pohodlí i chládku v parných dnech, snídaně pod klenutými kamennými stropy měla své kouzlo také. Důkladnému otestování neušla ani herna s pingpongovým stolem.
Na zahradě, na první terase je kamenný bazén, druhá terasa zvala k odpočinku pod jabloní, třetí terasa poskytla útočiště dětem, nabízela totiž houpačky. Na čtvrté terase pak probíhaly turnaje v petangu a plál večerní oheň. No a na páté a poslední terase.....nebylo nic.
Zabydlovali jsme se, prozkoumávali chalupu a nakonec zakotvili na náměstí v restauraci. Z tohoto strategického bodu jsme očekávali příjezd skupiny „C“, Toma a Adély (Fiat 125p) a i poslední skupiny „D“, Marka alias Enza (Fiatem 500) a Mirky s jediným neitalským i když historickým strojem, totiž Škodou Felicií z roku 1962.
Ještě bych zmínil parkování, na pozemku totiž nebylo povoleno a tak naši Fiati obsadili náměstí a nikterak jsme se při tom netrápili značkou „Zákaz vjezdu“.
Večerní program pak byl jednoduchý, odpočinek, sdělování dojmů z cesty a samozřejmě půlnoční turnaj v ping-pongu.
Neděle 29. 6. 2008
Pro velký zájem jedeme sobotní program a jako první navštěvujeme areál bývalého čs. opevnění Klášter II. Zaujal nás zejména jeden z objektů opevněné linie, kompletně zrekonstruovaný „řopík“. Následovala procházka lesem k dalším, tentokrát již nepřístupným lehkým objektům. Při čemž po cestě probíhalo borůvkové občerstvení s malým zpestřením v podobě dobývání jednoho z řopíků, jednalo se o ukázku boje „na férovku“, kdy obráncem jsem byl já a útočníky všichni ostatní....
Ani nedaleká rozlehlá zřícenina hradu Landštejn nemohla ujít naší pozornosti. Vskutku impozantní a mohutný hrad s románským jádrem byl v roce 1771 zničen požárem. Prohlídka hradu nám sice trvala sotva hodinu, ovšem za tu dobu byly důkladně prozkoumány sklepy, studna, věže, příkopy, hradby.....
Slavonice, překrásné město se sgrafitovou výzdobou. Jednak jsme se těšili na příjemnou procházku, pak také na vyhlídku z věže, ale zejména na restauraci! Čas oběda nenechal nikoho chladným a jako jeden muž (či žena) jsme vyrazili naplnit své útroby.
Po obědě už byla nálada i na průzkum města. Co takhle navštívit podzemí? Druhé podzemní patro sklepa, které kdysi plnilo funkci odvodnění a stoky. Který cvok by se plazil podzemím plným bláta a ve kterém vlastně ani není nic k vidění? Ehm, téměř nikdo....
Všichni jsme celí nadšení zaplavili vstupní prostor sklepa, kde se zrovna několik odvážlivců soukalo do podivných vysokých gumáků a pláštěnek. Průvodce nás jemně upozornil na možnost klaustrofobických záchvatů a na ukázku předvedl velikost některých průchodů. „Super! To beru!“ nenechávám si nadšení pro sebe. Ovšem nějak se to tu podezřele vyprazdňuje. Nakonec mimo mě zbyl už jen Tom, který mi pořizoval památeční fotku a nestačil dostatečně rychle vzít nohy na ramena.....
Jemně adrenalinové bylo již prvotní soukání do gumáků, které se zavazovaly za pásek a při neopatrném kroku si postižený nejen přišlápl gumáky, ale i svlékl trenky..... Pak pláštěnku, nafasovat baterku a jdeme na to. Sbohem denní světlo. Ahoj kamarádi!
„Ufffff. Aaaah!! Eeeeee.“ To prý bylo slyšet z kanálů na náměstí a naší spoludovolenkující tak měli vcelku přesný přehled o tom, kde se právě nacházíme. My jsme oproti nim ani netušili. Zprvu to vypadlo jednoduše, prolezli jsme vcelku uspokojivě prostornou vstupní brankou 50x80 cm do stejně prostorné chodby. Za svitu baterek jsme v polodřepu čvachtali úzkou chodbičkou a jediné co jsem měl možnost vidět bylo pozadí mého předchůdce. K umocnění dojmu stále hrozilo natéci do bot zhruba 20 centimetrů jakési tekutiny a ve světle baterek jsme se alespoň utěšovali, že je to voda.....
Prolézáme a chvílemi se doslova prodíráme skrz chodby a nejrůznější otvory, ten nejmenší byl sotva 30 cm široký a 50 cm vysoký. Po 45 minutách prodírání podzemím jsme na pokraji sil, a to celá trasa neměří více než 400 metrů!! Ale zkuste si lézt tři čtvrtě hodiny na bobku, otloukat si hlavu, odírat lokty a ramena a ještě si nechat téct vodu a bahno do bot. Zablácení, špinaví, odření a mokří vyfáráme na okraji náměstí. Naše umolousaná a utrmácená 8 členná skupinka při průchodu městem budí údiv a u hostů restaurační zahrádky možná i pohoršení z jakého kanálu jsme to vylezli.... Celkový dojem je však i přes stísněné prostory absolutně velkolepý!
Dalším navštíveným slavonickým objektem byla kostelní věž, jež nabízela úchvatný pohled na celé město. Karel z ní dokonce objevil jedno neznámé 850 a hned přemýšlel jak ho získat.... Ještě chvíli jsme pak brouzdali městem, kochali se výzdobou domů a zároveň rozhodovali o dalším programu.
Český Rudolec. Na závěr velice netradiční místo. Totiž, jak často se kocháte pohledem na zříceninu zámku? Na zdevastovaný zámek v novogotickém stylu, dříve nazývaný „Malá Hluboká“?
Původně renesanční, barokně upravený zámek byl zničen požárem. Často se střídající majitelé ruiny sem tam nějaké ty opravy provedli, ovšem výsledný dojem je spíše opačný.....
Na jeden den toho bylo až až a tak se přesouváme zpět do Strmilova, přijíždí Bohdan s rodinou a Honza Odstrčil (Fiat 500).
Pondělí 30. 6. 2008
Změna programu, v pondělí je sice poněkud překvapivě pondělí, ale máme tu přesunutí akce „Fiat regata“ a zrušení výletu na Červená blata. Naopak navíc je návštěva České Olešné, Janštejna a vodního mlýna.
Však také co s pondělím, když je zavírací den? Dostáváme tip na soukromé muzeum letadel... A tak ráno v devět vyrážíme v malé skupince do České Olešné, k místnímu nadšenci a sběrateli ruských strojů typu Mig. Od naší chalupy je to kousek a ruská letadla Mig 17 - 19 v různém stádiu rozkladu se tu povalují na louce za domem. Letuschopného není nic, což na první pohled pozná i laik. Bez motoru a křídel to jaksi není ono...
Z letadla pak rovnou na vlak. Jedeme auty na nádraží Hůrka a čekáme na parní vlak. Čas si krátíme různým focením, třebas Fiata jedoucího po kolejích. A už ho slyšíme....
Nacpaný vlak lehce trumfne i pražskou hromadnou dopravu v době špičky. Vlastně nám stačí zhruba čtvrthodinová jízdy na konečnou. Ve vlaku se nám podařilo ve skrumáži cestujících nalézt i posádku jedné pětistovky, Enza a Mirku. Lokomotiva i historické vagony jsou ale úžasné a máme spoustu času na jejich prohlídku. Čekáme na otočení vlaku, jak to jen....? Hmmm, zpátky to odcouváme.
Dále se program dělí, většina jede do Telče, ovšem já spolu s Holečky a Gajdošovými na zříceninu hradu Janštejn. Na jednom rozcestí se dohadujeme kterým směrem jet dále a při tom stojíme hned vedle zajímavé historické památky, Chadimova vodního mlýna. Proč nevstoupit a nezkusit tu pravou mlynářskou historku?
Postupně je nám předvedena kompletní technologie celého mlýna, od náhonu, mlýnského kola, fukarů, dopravníků až po síta a třídičky. Vše je v perfektním stavu a plně funkční, má to jen jednu malou chybičku, rybník byl zasypán a mlýn je bez vody......
Janštejn. Nějak se nám ho nedaří nalézt. Jedeme lesem, koukáme na všechny strany. „Tady to už musí být.“ Avšak nic. Po nápovědě jednoho domorodce, však konečně kýženou odbočku nalézáme. A máme nový problém, kde zaparkovat? Řešíme to operativně, na lesní pěšině místa dost. „Kudy?“ „Tudy!“ „Už vidím zeď.“ Bohužel to byla nejen první zeď, ale i poslední. Z hradu se totiž dochovalo pouze několik valů a toto torzo zdi. „Hmmmm.“ Tak to bychom mohli stihnout ještě jednu zříceninu.
Štamberk. Nějak se opakuje předešlé, ani tento hrad nelze nalézt. Nakonec zanecháváme auta svému osudu a vydáváme se bloudit pěšky. Pěkná hodinové procházka lesem má své kouzlo, jen kdyby nebylo těch třicet ve stínu. A na chalupě je při tom perfektní bazén! Osvěžujeme se tedy alespoň borůvkami. Konečně. Nacházíme jakousi mini zeď a informační tabuli o zřícenině hradu. A za malým valem je opravdu impozantní kus zdi popírající fyzikální zákony, zdá se, že stačí lehký větřík a zbude jen hromada kamení. Ovšem za čtvrt hodiny nás čučení na zeď přestává bavit. Daleko zajímavější se nám jevil žulový lom, s bagry a nákladními auty. Cestou k autům jsme pak ještě nasbírali houby, hlavně muchomůrky.....
V podvečer přijíždí Kačka s Pavlem, po dlouhé pauze s Fiatem 500 a nedlouho po ní i Ivoš s Kačkou II, další Fiat 500. Večer opékáme buřty, konzumujeme nasbírané lesní plody a nechybí ani tradiční půlnoční ping-pong.
Úterý 1. 7. 2008
Návštěva Třeboně je na celý den, takže nestíháme nic jiného. Ráno probíhají poslední předcestovní přípravy, nějaké to ladění motorů, dotahování hlav, výměna přírub na poloosách apod.
V Třeboni nejprve navštěvujeme věž a pohlížíme na město z ptačí perspektivy. Pak jdeme na zámek, kde absolvuje prohlídku každý dle svého. Mě osobně zaujaly renesanční interiéry se zvláštním okruhem - konírnou, psí kuchyní a katakombami s mučírnou. Mučírnu si obzvláště užíváme, vše je volně k dispozici.....
Pak oběd a cesta okolo Světa. Samozřejmě mám na mysli rybník Svět. A také se jdeme podívat na Schwarzenberskou hrobku.
Po návratu do Strmilova proběhlo zkušební koupání v rybníku Komorník, což byla vlastně příprava na zítřejší akci „Fiat regata“. A přijíždějí další Fiatáři - Ondrej s Vlasovcem ve Fiatu 850 SC a Pavel Linda s rodinou v civilním, nefiatím voze.
Středa 2. 7. 2008
Dnes se opět držíme původního programu. Větší skupina je však poněkud náročnější na koordinaci a tak vyjíždíme až okolo desáté dopoledne. Kačka se nechává vozit, neb pětikilo má drobnou indispozici s tlakem oleje a loučí se s námi Martin & Martin, už je prý čas na návrat do práce.
Prvním navštíveným objektem je dnes zámek Červená Lhota. Cestou se projevuje drobná závada na Vláďově kupátku, při stání nechladí, přestal spínat ventilátor. A samozřejmě to zjišťujeme až na parkovišti před zámkem. Navíc se odpařil benzín, takže obveselujeme hlídače parkoviště a auto tlačíme.
Zámek samotný nepotřebuje komentáře, je opravdu červený. Zaujala nás zejména krvavá historka o získání odstínu barvy a „krásná“ šlechtična Markéta Pyskatá....
Po prohlídce se ještě fotíme a frčíme na oběd. Odjíždíme do nedaleké vsi, do restaurantu „Staré dobré časy“. Ovšem za ty peníze by jste se ve starých dobrých časech nejedli jistě lépe.
A znovu vyrážíme na cestu, nyní ke zřícenině hradu Choustník. Přesun od restaurace je lehce chaotický, máme takříkajíc hvězdicovou jízdu. Rozprchneme se a každý na hrad míří svou vlastní cestou. Když se konečně dohledáme, jdeme na hrad. „Tedy, kdo vymyslel výlet na zříceninu v takovém pařáku?“ Lezeme do kopce, který si svou strmostí nezadá s loňským výšlapem na Lysou horu, naštěstí však nešplháme tak dlouho, bylo by mnoho padlých....
Hrad samotný je mohutnou zříceninou a z věže je skvělý výhled. Když jsme nabaženi rozvalin, sestupujeme k autům, což nám jde o poznání rychleji než výstup. Odjezd je obdobou příjezdu, všechny cesty vedou do Strmilova.
Podvečerním programem je nejprve skupinové focení a pak.....? Akce „Fiat Regata 2008“. Je to novinka letošní dovolené. O co jde? Protože letos nějak nevyšla zamýšlená akce s převleky, byla zařazena do programu soutěž o nejkreativnější (rozuměj nejšílenější) a nejrychlejší plavidlo.
Poté, co proběhlo vcelku klidné a řekl bych, že i výjimečně rychlé skupinové focení s vozy, započaly přípravy a stavby plavidel. Většina soutěžících zvolila nafukovací modely, ovšem někteří tvořivější šli dál. A tak vedle sebe na startu stála, vlastně plavala, nejrůznější plavidla a posádky tvořila podivná individua. Třeba perníková chaloupka, psí spřežení, zapomenutý lyžař, Noe i se zvířátky......
Nutno dodat, že soutěž o rychlost byla nakonec zrušena pro labilitu některých plavidel a „ulitý“ start. V kreativitě pak zcela jednohlasně zvítězila plovoucí perníková chaloupka Vládi Gajdoše, kde musíme zejména vyzdvihnout odvahu posádky ochotné na vlastní kůži podstoupit riskantní plavbu. Na neméně pěkném 2.místě je posádka Bohdana a jím taženém „psím spřežením s vodními sáněmi“.
Zde předkládám stručný přehled zúčastněných posádek:
Perníková chaloupka – Vláďa Gajdoš a spol.
Psí spřežení – Bohdan Nejedlý a spol.
Noe a zvířátka – Karel Kříž
Zapomenutý lyžař – Ondřej Kroutil
Volejbalové hřiště – Ivo Fišer a Katka Volfová
Milka – Tomáš Strýček
Bratři Turian a Turian – Petr a Pepa Holeček
Jen doufám, že pro příští rok se pestrý seznam ještě rozroste....
A večer? Táborák! Táborák ve stále populárnějším ohništi. Naše ohniště je specielně pro příznivce automobilismu vytvořeno z disku kola vozu Liaz.
Únava z rybníkového řádění je na nás znát, a navíc musíme být čilí na zítřejší noční program, takže jdeme brzy na kutě.
Čtvrtek 3. 7. 2008
A copak to máme na programu dneska? Výjimečně téměř společný program, což jest..... Žirovnice. Zámek Žirovnice s expozicí věnovanou slavné minulosti výroby knoflíků. A tak zatímco se „lenošní fiatáři“ válejí doma, my vyrážíme...
Po příjezdu do města a zaparkování v podzámčí zakupujeme vstupenky. Prohlídku zámeckého okruhu zahajujeme v nově rekonstruované budově sýpky. K vidění jsou velice zajímavé objekty, jako stabilní motor, sáně, slečna průvodkyně.....
Samotná prohlídka zámku začala netradičně, okukováním starých šicích strojů. Výstavka čítala několika desítek a možná i stovek všelijakých šicích strojů, z různých zemí, určeně k různé práci a samozřejmě i různě staré. Dále jsme již pokračovali k samotné historii zámku. Z původního se moc nedochovalo, sloužil totiž dlouhá léta jako činžák a zámkem se paradoxně začal stávat až když vyhořel. Zajímavá byla nástěnná tzv. diamantová malba a fresky. Ovšem Žirovnice je proslavená zejména výrobou knoflíků a této historii je věnována většina zámecké expozice. Některé kousky z perleti, rohoviny nebo dřeva byly opravdu exkluzivní.....
Dalším programem byl oběd a prohlídka města Jindřichův Hradec. Hlad a touha po kulturním zážitku skupinu rozdělila, část šla plenit nedalekou restauraci, někdo na prohlídku gotického okruhu a zbytek na okruh renesanční.... Ovšem na věž jsme šli všichni společně a nikdo nelitoval, byla to nejzajímavější návštěva věže z celé dovolené. Cestou po schodech jsme míjeli středověkou přípravnu pokrmů a z věže samotné byl báječný výhled na celé město.
Gotický okruh, který jsem absolvoval i já, byl sice poněkud strohý (což snad lze od gotiky očekávat), ale přesto zajímavý a s tou nejzajímavější „tečkou na závěr“. Byla jí zdejší (a dosud plně funkční!) černá kuchyně. Vůně dřeva, kouře, všudypřítomné saze, atmosféra věků, opravdu nezapomenutelný zážitek!
Po prohlídce už to vypadalo na brzký oběd..... ale ne, ještě bychom mohli stihnout prohlídku Křižíkovy elektrárny, kde zároveň probíhala i výstava Járy Cimrmana....
Hodinka zdržení navíc se však krutě vymstila, ve vyhlédnuté restauraci právě končí s obědovým menu a nasazují až brutální ceny. Bloumáme tedy městem a hledáme jinou restauraci. „Je libo točenou zmrzlinu? Máme vanilkovou a pistáciovou!“ láká nás zmrzlinář. „Možná později.“ po obědě nám bude jistě lépe chutnat aneb sladká tečka na závěr....
Přejedení vyrážíme na další kostelní věž, vyběhat přebytečné kalorie, ve dveřích však potkáváme zvoníka: „Končíme.“ Takže smůla. Snad alespoň tu zmrzlinu na cestu. A zase pozdě! Už nemají ani tu pistáciovou. No jo no, co se dá dělat, že? Jedeme zpátky do Strmilova a já na pozici spolujezdce záhy usínám, dopřávám si takový polední šlofíček.....
„Kde mám auto?“ Vtipálci přeparkovali mou šestistovku za vrata našeho obydlí.... Abych se vzpamatoval ze šoku, rovnou skočím do bazénu. Ve vodě nejsem sám a tak si dáme na zkoušku vodní pólo, tedy spíše jeho parodii. Já s Vlasovcem proti Tomovi a Adéle. Nejzábavnější asi je vždy když míč skočí z třímetrové zídky....
Teoretici Vláďa a Enzo odhalují závadu na Kačky stroji, selhal lidský faktor. Sypu si popel na hlavu a dávám vše do pořádku. Ovšem ten stres......
A přijíždí další fiatář, tentokrát je to Tříprsťák v „loupáku“, jak škádlivě pojmenovává své šestikilo. Dostavil se specielně kvůli nadcházející akci. „V. ročník Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“, kterou pořádá loňská vítězka Kačka Vojtová! Příprava trasy je záhy hotova, zbývá už jen dočkat startu. Scházíme se ve společenské místnosti, nálada je dobrá, oťukáváme se ve znalostech a navzájem hecujeme. „Vyhrajeme my!“ chvástá se Óďa a Bóďa. „Ne my!“ na to Turian a Turian.
22:00 odjezd první posádky. Tradičně jako prvními vyjíždějí vozy se spolujezdci nižšího věkového průměru. Intervaly mezi výjezdy jsou opravdu důkladné, nekompromisních 10 minut. Mým spolujezdcem se stává osvědčený parťák a zkušený matador soutěží - Pavel Linda. Sledujeme blížící se bouři, na obzoru se blýská, snad se to vyhne.
Nevyhnulo. 23:20. Užíváme si to hned od začátku, vyjíždíme za silného větru a lijáku. Jsme poslední na trati a akorát míjíme přijíždějícího Tříprsťáka se spolujezdci Karlem a Dášou. Jeho posádka ho morálně rozložila a tak soutěž předčasně ukončil.
„Je to fakt drsný.“ komentuji dění na silnici před sebou. Hromy, blesky, přívalový déšť, po silnici se valí proudy vody s blátem a kamením. Občas ze stromu padne i nějaká ta menší větev. Stěrače nestíhají, okna se velmi rychle mlží. Z auta vidím jen úzkým průzorem, těsně nad výdechy klimatizace......
A v té tmě a slotě máme hledat odbočku k rybníku. „Tady to někde....zastav!“ naviguje Pavel. V tu chvíli se mocně zablesklo, rybník vidíme jako na talíři, samozřejmě i s hledanou odbočkou. Ale kdo vystoupí do toho lijáku? Natahujeme bundy a vydáváme se za svitu baterky a blesků hledat první úkol. Nečiní to nijaké zvláštní potíže, překreslování čínských kaligrafických znaků za hustého deště děláme přece běžně....
Pokračujeme v krasojízdě. Hledáme další odbočku, lehce bloudíme a zajíždíme mezi rozjařenou společnost, zjevně nejsme jediní kdo poněkud sjel z cesty. Soudím tak dle veselého pokřiku: „Hele, další Fiat, asi tu mají někde hnízdo!“ Po malé nápovědě však pokračujeme správným směrem a hledáme úkol číslo 2. Opět absolutní temnota, reflektory osvítí jen malý prostor před vozem, a hledejte zde lesní cestu! Jsme nejlepší, my ji najdeme. Najdeme ji po té co jsme málem prorazili zábradlí a vjeli do rybníka.
„Braillovo písmo!!“ A jím napsané jméno ředitele koncernu Fiat. Klíč k písmu visí všude možně po stromech a pařezích, tedy jednotlivá písmenka. Což by až tak nevadilo, ale ten hustý déšť náladu poněkud kazí. Když máme jméno téměř doplněné, Pája vykřikne: „Vittorio Valletta! Vždyť jsme to věděli, ne?“
Samokontroly jsou snadné, doplňujeme tel. číslo, kolik natankujeme za 300 korun a opisujeme nápis z pomníčku. Ten pomníček byl docela zákeřný neb v dotčeném úseku se nacházel ještě křížek s nápisem, s nerozluštitelným nápisem. My však jeho dekódováním trávili perné chvilky a to až do objevení o pár metrů vzdálenějšího pomníčku s jasně čitelným nápisem.
Dobrý byl i úkol číslo 3 – Picea Abies. ???? Napište její obvod ve výšce 2 metry nad zemí. ???? Opět sehrála svou roli tma, hledali jsme.....něco.
Smrk, byl to obyčejný smrk. Vystupuji z auta rovnou do příkopu plného vody a než stihnu varovat Pavla už je tam také. Máme boty plné vody a k tomu stále prší. Strom, u kterého je informační cedulka, se nám ovšem zdá, mírně řečeno, poněkud nevýrazný, a tak prohledáváme okolí. Vyplatí se a nalézáme strom s velkým „S“. Je to „pan SMRK“. Obcházíme ho se skládacím metrem a naměříme úctyhodných 3, 65 m což je jen o 20 cm více než naměřili pořadatelé. A ti mají vždycky pravdu....
Pak si ještě vyplníme dopravní testík. A asi bychom měli vrátit řidičák, takových chyb! A poslední úkol? No, nakonec to nejlepší, ohmatat cosi v krabici a napsat co to je. Ohmatáváme spolu s Enzem, který už hmatá nějakou chvíli, ale nic. Přestává sice pršet, ovšem našemu hmatu to vůbec nepomáhá. Navíc se dělá docela kosa, takže čekám na co přijde Enzo s Mirkou a když odjedou, poctivě ohmatávám. Co nahmatám, rovnou kreslím a.... ZAČÁTEK. No toto?
Na závěr, již v cíli, ještě odměřujeme délku místnosti, v palcích.
Je po druhé ranní, dobrý čas a HEURÉKA! Jsme doma, sušíme oblečení a boty, jsme plni dojmů, stejně jako vody. A dojmy si hned za tepla sdělujeme. Spát jdeme někdy okolo čtvrté ráno.
Pátek 4. 7. 2008
První, co se tento den děje, je vyhlášení výsledků „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“. Poté, co se konečně všichni sejdeme, to vypukne a vítězem 5. ročníku se stávám já spolu s Pavlem! Ovšem tu radostnou chvilku si vychutnávám pouhých několik minut, rýpal Honza nachází chybu ve výsledcích a tím se o jediný bod dostává přede mě. Takže letos je to opravdu Óďa a Bóďa. Trvá na opakování ceremoniálu a vítězství si plně vychutnává. Už se těšíme na jím pořádaný příští ročník. Nicméně, morálně jsme byli lepší, neb naše posádka na předposlední kontrole úkol NAHMATALA, zatímco oni si dovnitř s-prostě svítili baterkou :-) Ovšem co není zakázané... ? Perličkou na závěr je, že měřili úplně jiný strom a přitom naměřili na centimetr stejný výsledek jako my!
Výsledky 5. ročníku soutěže "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha":
- místo - Jan Odstrčil & Bohdan Nejedlý
Fiat 500 - 64 bodů
- místo - Ondřej Kroutil & Pavel Linda
Fiat 600 D - 63 bodů
- místo - Petr & Pepa Holeček
Fiat 850 - 59 bodů
- místo - Marek Lihm & Mirka Šifaldová
Fiat 500 - 47 bodů
- místo - Ondrej Nagy & Petr Polach
Fiat 850 SC - 42 bodů
- místo - Tomáš Strýček & Adéla Maděrová
Fiat 125p - 41 bodů
- místo - Ivo Fišer & Kačka Volfová
Fiat 500 - 25 bodů
- místo - Vláďa Gajdoš & spol.
Fiat 124 SC - 20 bodů
- místo - Martin Slavický & Karel Kříž & Dáša
Fiat 600 D - 5 bodů
Dnes se program opět dělí, jedu ve voze s Ondrejem, následuje nás Enzo s Mirkou. A máme čtvrteční program. Ostatní se chystají do Jindřichova Hradce na vláčky....
Náš program začíná prohlídkou Chýnovské jeskyně, kde je naprosto unikátní výzdoba. Vápencová jeskyně je zajímavá barevnou modelací stěn modrošedého mramoru a zeleného amfibolitu, pod čímž si zřejmě nic moc nepředstavíte.... Oživením je podzemní tok klesající do hloubky 37 metrů, jenž je zdrojem pitné vody pro okolí. Přestože v jeskyni nejsou k vidění žádné krápníky, je prostě úchvatná a stojí za návštěvu. Kromě barevných stěn nás zaujaly i schody klesající do hloubky 50 metrů... Móóc pěkné.
Po obědě navštěvujeme Kozí Hrádek, což je zřícenina gotického hradu. Proslulost získala zejména díky pobytu Jana Husa. Jinak tu kromě pár zdí, hlubokého příkopu a brány není nic zajímavého k vidění.
Na závěr jedeme do Tábora okukovat Granátovou skálu, jejíž hledání připomíná detektivní pátrání. Jediným vodítkem pro nalezení této přírodní památky je řeka. Chvíli jezdíme Táborem a když už se nám to zdá jako dostatečně dlouhá doba, jdeme se zeptat do restaurace. Kromě udivených pohledů však moc nepochodíme. Nicméně obsluha je příjemná a po chvilce hledání na internetu získáváme přesnější představu o místě a přibližný směr. Přijíždíme k řece, hledáme. Nic. Další dotaz u kolemjdoucího pána nás již navádí zcela přesně a my se tak můžeme pokochat jedinečnou vyvřelinou plnou granátových zrnek. Opravdu, na vyleštěném kousku skály jsou granáty jasně patrné. To by bylo pěkné mít doma. Takže oblézáme nevelkou skalku, lezeme roštím a koukáme na každý uvolněný šutr, po chvilce Enzo opravdu najde několik pěkných kamenů s granáty, znáte to: na památku.....
S ostatními se na konci dne sejdeme až ve Strmilově, navštěvuje nás i Zdenda Carvan (Fiat 127), poslední z posledních. Končící dovolená v nás nechává trochu nostalgie a poslední společný večer trávíme u táboráku vyprávěním dnešních zážitků. Skupina „B“ měla hezkou prohlídku železničního depa Jindřichohradecké úzkokolejky a Divoš téměř získal „zánovní“ vůz Fiat 850. Ovšem nějak ho odradila asi 30 let počínající koroze....
Sobota 5. 7. 2008
Ráno se společně loučíme a skupinka vytrvalých vyráží za dalšími zajímavostmi. Za dobrodružstvím prozatím zůstávám já, Zdenda Carvan, Enzo s Mirkou, Ondrej s Vlasovcem, Ivoš s Kačkou a Gajdošovi. 7 vozů je stále ještě slušná kolona, míříme za první pamětihodností na Nové Hrady.
Na náměstí se platí parkovné a my se stáváme rázem středem pozornosti, obsluha parkoviště nás nahání na zákaz zastavení, prý je to specielní místo pro nás???? A, že nás mělo být více, kde prý máme zbytek? Po naší neurčité odpovědi se hlídač v sukních vytrácí a my jdeme okouknout rozlehlý gotický hrad Rožmberků. Nadšeni jsme zejména z výstavky starých hraček, kde leckdo poznává i své domácí skvosty. Po nálezu několika modelů vozu Fiat už to ani lepší být nemůže.....
Po shlédnutí expozice na hradě se zastavujeme ještě v nedaleké kovárně, a pak již klušeme na oběd. Krátce před odjezdem z Nových Hradů se vysvětluje podivné chování obsluhy parkoviště, na náměstí se začínají sjíždět veteráni. Chvilku sice zevlujeme co zajímavého bude k vidění, ale pak je rozhodnuto o zrychleném přesunu na Žumberk.
Žumberk je nesprávně nazývaný „opevněnou vesnicí“, alespoň nás tak poučil průvodce při jinak nijak zvlášť zajímavé prohlídce jedné z bašt. Vesnici obejdeme za několik minut, prohlídku tvrze jsme si nechali ujít. Fotíme a čeká nás poslední dnešní přesun – do Vyššího Brodu. Loučí se Gajdošovi a my zhruba v sedm večer kotvíme ve „Vyšáku“.
Mumraj, tak lze charakterizovat kemp Pod hrází. A vcelku omšelé vybavení. Zabíráme dvě chatky, parkujeme vozy. Jsme středem pozornosti až nevítané. Vozy si leckdo fotí, družit se snaží podnapilé osoby.....
Navečer děláme táborák, obsluha recepce nám zdarma poskytla nějaké dříví, prý za to, že máme tak pěkné vozy. Nu alespoň něco. Možná to bylo za odvahu....
Končí akce „Dovolená s Fiaty“ a začíná....... „Expedice Grossglockner“.
PS: Jako obvykle šlo o vydařenou dovolenou. Počasí přálo, účast fiatářů hojná. Ubytování zajímavé, zejména gotické sklepení. Příjemně překvapil kamenný bazén, méně příjemně „kobky“. Adrenalinová „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“ při bouřce byla nezapomenutelná stejně jako slavonické podzemí. Výlety si každý dopřál dle svého výběru a myslím, že opět bude na co vzpomínat. I když výsledné dojmy z ubytování jsou lehce rozpačité. A kde budeme příště? V Českosaském Švýcarsku.....
Ondřej Kroutil
Kronikář FCC
