|
5. - 19. července 2001 - Dovolená s Fiaty (Chorvatsko)
Jak je patrné z názvu nešlo o soutěž, ale protože to byla akce pořádaná pro členy FCC, zařadili jsme ji na internet jako ukázku do čeho všeho se s Fiaty pouštíme.
Tak tedy, dovolená v sedačce automobilu s cílem v Chorvatsku u moře. Správnou reprezentaci FCC dělal kronikář Ondra s Fiatem 600 D (r. v. 1969) a Marek s Fiatem 125 (r. v. 1969), další naši přátelé jeli se Škodou Octavií (r. v. 1964). V Chorvatsku se k nám pak připojili další ze členů FCC a to, Luděk s Renaultem 6 (r. v. 1976), Fanda s Fiatem 132 (r. v. 1982) a náš předseda Karel s Renaultem Clio (r. v. 1995). Já jakožto člen první skupiny budu dále popisovat její zážitky.
5. 7. Sraz a výjezd byl v Praze 7 - Holešovicích odkud se vyjíždělo směrem hraniční přechod Horní Dvořiště. Vyjíždět jsme měli v jednu hodinu, ale protáhlo se to na pátou a cíle dne, kempu ve Vyšším Brodu jsme dosáhli až za tmy. Po pohodové jízdě s mnoha zastávkami (policejní kontrola Marka, tankování, dolévání vody do chladiče a další) jsme tedy dojeli do kempu a ubytovali se. Za svitu reflektorů aut jsme stavěli stany a vařili večeři. 6. 7. Ráno jsme vyjížděli v devět hodin a v půl desáté přejížděli hraniční přechod Studánky. Rakouští celníci nás bez námitek pustili, naše vozítka je docela zaujala a my vyprovázeni pohledy celníků vyrazili na další cestu. Zakoupili jsme dálniční známky a najeli na dálnici směr Salzburg. Přestávku jsme měli u tety mojí přítelkyně Renaty na vrchu hory Geisberg. Po strmém stoupání a prudkých zatáčkách jsme pauzu potřebovali. Teta nás již čekala a připravila nám dobrý oběd. Až kolem páté hodiny odpolední jsme vyráželi na Villach a přechod do Slovinska. Cesta po dálnici byla s našimi vozy dost zajímavá, když se přiblížily Alpy a silnice se zvedala vzhůru, notně se zpomalila naše cestovní rychlost. Úspěšně jsme přejeli Rakouské hranice a posléze i Slovinské. Po zaplacení nehorázně vysokého poplatku jsme skrz osm kilometrů dlouhý tunel konečně vjeli do Slovinska. Přespat jsme chtěli v kempu u Bledského jezera, než jsme vyřídili potřebné formality byla tma. Ke stavění stanů nám opět museli posloužit reflektory automobilů.
7. 7. Ráno jsem se s Renatou pokoušel o vytvoření přístřešku, kempující se pak se zájmem chodili na náš vigvam dívat. Po snídani jsme si společně udělali procházku kolem jezera a navštívili expozici místního středověkého hradu.
8. 7. V devět plánovaný výjezd se protáhl na desátou. Vyrazili jsme ve dvou autech a to Fiatech. Jeli jsme podél řeky Sama Dolinka na úpatí Julských Alp. Pěší vycházkou jsme došli k cíli naší cesty a to horské chatě, ceny byly přímo vysokohorské a tak jsme pojedli z vlastních zásob. Stejnou cestou jsme se pak vraceli i zpět. Ve vedlejší vesničce Gozd Matuljek byl výchozí bod na Matuljecké vodopády (slovinsky - "slap"). "Spodní slap" jsme našli téměř ihned, byl asi třicet metrů vysoký a stálo za to ho vidět. Chtěli jsme ovšem vidět i "Horní slap" a po dvouhodinovém výšlapu skrz kaňon řeky jsme se k němu skutečně dostali, tento vodopád byl ještě impozantnější. Padal z výšky téměř padesáti metrů a voda byla nádherně modrá (díky příměsím vápence). Cesta zpět již tak zajímavá nebyla, stmívalo se a my se těšili do kempu na jídlo. Večeře se pak podávala v jedenáct hodin večer za svitu baterek a petrolejky.
9. 7. Další výlet, tentokrát ne pěší, ale auty na horský průsmyk Vršič (1611 m/m). byl to nevyšší bod ve Slovinsku dostupný automobilem. Krásný výhled na Alpy nás natolik uchvátil, že jsme udělali i krátký pěší výlet.
10. 7. Balíme a vyrážíme do Chorvatského Rabacu. Než jsme se zabalili, bylo jedenáct hodin. Před opuštěním Slovinska, nás čekala návštěva známé jeskyně Skocjanská jama, která je zapsána v seznamu UNESCO. Vstupné sice bylo dost vysoké, ale musím uznat, že to co jsme pak viděli za ty peníze stálo. Obrovské podzemní prostory s překrásnou krápníkovou výzdobou, kaňon řeky v sedmdesáti metrové hloubce pod námi a hukot valící se řeky, to je zážitek. Prohlídka trvala asi jeden a půl hodiny a na konci nás na zemský povrch vyvezla lanovka. V osm hodin jsme přejížděli Chorvatské hranice. Do Rabacu jsme přijeli až za tmy. Z baterkou v ruce bylo hledání místa pro stan opravdu zajímavé a v přeplněném kempu se stávalo nemožným. Nakonec jsme nějaké místo našli a tradičně za svitu reflektorů stavěli stan a dělali večeři.
11. 7. Po neklidné noci na hrbolatém terénu a ranním koncertu cikád jsme celí rozlámaní vylezli ze stanu a za světla zjistili kde, že se to vlastně náš stan nachází. Zakotvili jsme uprostřed polského stanového tábora. Nikomu jsme, ale naštěstí nepřekáželi a tak nás čekalo dorozbalení vigvamu. Po snídani nás čekala obhlídka moře a naše první koupání v něm. Večer jsme si udělali vycházku po pobřežní promenádě a prohlíželi si město. Příjemnou vzpomínku máme na ochutnávku zmrzliny, dostávali jsme totiž, nám nezvykle velké porce. Večeři jsme dělali tradičně za tmy.
12. 7. Výlet do Labinu. Je to nejbližší město a leží asi 6 kilometrů od Rabacu. Procházeli jsme si starobylé město a kochali se výhledem na moře. V úzkých uličkách jsme nebyli jediní turisté. Město stálo na skále a my ho prošli skrz naskrz, vylezli jsme dokonce i na věž kostela abychom si užili pohled shora. Schodiště bylo velmi vratké, nepůsobilo dojmem, že nás unese, a ještě za to chtěli platit. Nakoupili jsme něco suvenýrů a zbytek dne strávili koupáním v moři. Večeře byla tentokrát za světla.
13. 7. Dnes měl přijet Karel a spol., čekali jsme tedy na ně s mobilními telefony v pohotovosti. Koupali jsme se v moři a relaxovali. Bylo polojasno a tak jsme vytáhli matračky a nechali se uspávat ve vlnách. Sluníčko pálilo i přes mraky, jak se o tom přesvědčila naše děvčata - pěkně se připekla, byli z nich úplní rudoši. A Karel nikde. Po večeři přišla zpráva, že právě projeli Karavankentunnel a vjíždějí do Slovinska, přespávat budou v Bledu a do Rabacu přijedou zítra.
14. 7. Výlet do Puly. Podle našich propočtů neměli kluci dorazit dříve než kolem 16-té hodiny a tak jsme si udělali malý výlet. Chtěli jsme vidět koloseum i další neméně známé památky. Po hodině cesty, asi 50 kilometrech a další hodině shánění parkovacích míst, jsme se konečně vydali na prohlídku města. Koloseum byla skutečně impozantní stavba a její hodinová prohlídka nás dost vyčerpala, svítilo sluníčko a teplota ve stínu se přiblížila 35 stupňům. Dali jsme si rozchod a každý si určil své tempo. Prošli jsme si město a kolem čtvrté odpolední se vydali na cestu zpět. Kluci už čekali v kempu a po radostném přivítání jsme den završili koupáním v moři.
15. 7. Na dnešní výlet jsme se "trhli". Kluci včera přijeli a nikam se jim nechtělo, tak maximálně dojít k moři a Marek se "Škodovkáři" jeli na trajektem ostrov Cres. Navštívit Plitvická jezera jsem tedy jel já se "šestistovkou" a posádku mi dělala Renata s její sestrou Gábinou. Vyjížděli jsme v šest hodin ráno, cesta po Jadranské magistrále ubíhala pomalu, je samá zatáčka a chybějící svodidla nad stometrovým srázem do moře mi naháněla husí kůži. Přejeli jsme horu Vratnik a dostali se tak do vnitrozemí Chorvatska. Po občanské válce zpustošená zem působila značně depresivně. Do Plitvic jsme dojeli ve dvanáct hodin a ihned se vydali prohlídku jezer a vodopádů. Jezera leží v různých nadmořských výškách a tvoří tak unikátní kaskádu vodopádů, kdy z jednoho přetéká voda do druhého, navíc je voda v různých odstínech modré a zelené barvy. Dohromady s cestičkami z prken skrz vodopády tvoří naprosto fantastický celek. Po jezeře nás převážel parník a na souši vláček. Celá procházka po Plitvických jezerech nám trvala asi pět hodin. Cesta automobilem zpět byla stejně úmorná a do Rabacu jsme přijeli za tmy, asi v půl jedenácté. Za celý den jsme najeli přibližně 600 kilometrů. Usnuli jsme zcela vyčerpaní.
16. 7. Můj a Markův poslední den pobytu u moře jsme si chtěli užít. Žádný výlet, ale jen povalování u moře. Vzali jsme si lehátka a převalovali se ve vlnách. Do čtyř hodin odpoledne jsme řádili ve vodě, pak nás vyhnal hlad zpět do kempu. Sraz z ostatními byl na sluncem nejdéle osvětlené pláži. Ještě naposled jsme se vykoupali a v devět se šli projít na promenádu. Navštívili jsme restauraci a užili si poslední den jak se patří. Objednané jídlo bylo výborné a tvořily ho ryby pečené na grilu, pizza a víno, jako zákusek pak zmrzlina.
17. 7. Den odjezdu, balíme a v poledne vyjíždíme domů. Kolem třetí hodiny jsme již byli ve Slovinsku a absolvovali prohlídku jeskyně Postojna jama. Do jeskyně nás zavezl vláček a po jeskyni provedl průvodce. Konstantní teplota vzduchu byla 8 stupňů Celsia a já v kraťasech docela vzbudil obdiv. Průvodce nás upozornil na světový unikát žijící v jeskyním systému - Člověčí rybu. Po prohlídce jeskyně jsme nasedli do aut, najeli na dálnici a jeli až do Bledu, kde jsme nocovali. Při večeři začalo pršet a došlo na plachty, stavěli jsme vigvam.
18. 7. Z Bledu jsme vyjížděli v jednu, utráceli jsme totiž poslední Slovinské Tolary. Jeli jsme opět do Salzburgu a nechali tam Renču u jejích příbuzných. V Salzburgu jsme byli v šest hodin odpoledne, byli jsme královsky pohoštěni a u tety jsme po procházce nočním Salzburgem i přespali.
19. 7.Vstávali jsme v půl osmé a po snídani vyrazili na cestu k domovu. Pro přejezd hranic jsme opět zvolili hraniční přechod Studánky. Pauzu jsme si dali až ve Vyšším Brodu, po tankování byla další zastávka v Táboře. Do Prahy jsme přijeli kolem páté, ještě jednou jsme probírali zážitky z dovolené a pak se Marek vydal domů do Budyně nad Ohří. Příjezd domů mi potvrdil SMS zprávou a udělal tak tečku za naší dovolenou.
P.S. Dovolená pro šílené Fiatáře, tak jsme si ji pro sebe nazvali. Nacpat věci na čtrnáct dní do šestistovky bylo opravdu zábavné, asi proto jsem se vydal hned další rok do Švýcarska a to se stejným vozem.
|
