24. říjen 2015 – "Expedice Strnadice"
O letošním hlavním cíli podzimní expedice jsme měli jasno již dlouho dopředu. Bude to zcela jistě nově otevřené Retroautomuzeum ve Strnadicích nedaleko Benešova.
A tak jsme se tedy v sobotu dopoledne sjížděli na tradičním parkovišti v Jesenici u Prahy. Mezi 10. a 11. hodinou dorazil poměrně slušný počet účastníklů poslední společné vyjížďky v tomto roce. S úlevou musím prohlásit, že jsem nebyl ten, na něhož se čekalo jako na posledního, i když nacpat děti do rodinného vozu Lancie Beta HPE a přijet ve stanovený čas se mi bohužel nepodařilo. Po mě však dorazily ještě dvě šestistovky. Jedna s Tříprsťákem a druhá s novým členem klubu Honzou Hochsteigerem, třetí šestistovka pak již na parkovišti čekala a přijela s ní Lída s Adélou. Účast byla vůbec letos pestrá a hojná, Fiat 850 Sport Coupe, Fiat 125, Fiat 500, dva vozy Fiat 127, Fiat Uno, Fiat Croma, Alfa Romeo 147 a do počtu ještě kamarád s Cadillacem.
Okolo jedenácté dopolední se kolona vozů hnula směrem Benešov, trasa byla krásná a vyhlídka zejména do hlubokého údolí okolo Jílového u Prahy brala dech. Cesta se klikatila údolím Sázavy, které chvílemi tonulo v husté mlze, do níž se auta zvolna nořila, aby z ní po chvíli opět vyjela.
Po necelé 3/4 hodině jízdy jsme přijeli na nevelké parkoviště před muzeem. Že bylo nevelké, je zřejmé i z fotek a o místa jsme se přetahovali s přáteli modrého dýmu, kteří příjezd k muzeu avizovali na stejný den, jako my. Odhadovali jsme návštevu na zhruba 20 vozů značky Trabant, Barkas či Wartburg + dva vozy Lada.
Ale to již vstupujeme do muzea. Už jen vstupní prostor muzea nás nadchl, půlený vůz Škoda 100, Trabant na stropě či dětský retro pokojík s modely vozů, hračkami a plakáty, jež většina z nás velmi dobře zná z dob svého dětství. Pak jsme s průvodcem vstoupili do hlavního sálu retromuzea. A jak nás navnadil vstupní prostor, tak pokračovalo celé muzeum. Dostatek vozů, pěkné instalace a přehledné „stezky“ mezi vozy, které vás provedou muzeem od vstupu až po východ. Popisky vozů přehledné a vyvedené v retro stylu zapadajícím do celkové koncepce muzea. K vidění pak je pestrá paleta socialistických vozů včetně několika kontrastů v podobě vozů kapitalistických.
Hned u vstupu je několik Škodovek a východoněmeckých strojů Ifa, Trabant, Wartburg, či P 60. Zaujal nás i Zaporožec 965. Vozy jsou řazeny chronologicky a tak třeba Škodovky začínají někde u 1201 a jdou přes Octavie, 1000 MB, řady 100/110, 105/120 až po řadu Favorit/Forman. Na konci haly, právě u vozu Favorit jsou k vidění z našich silnic již zmizelé vozy Oltcit, Tavria či Lada Samara. Postupně tedy procházíme celou halu, výstava končí u několika exemplářů proslulé „dvanáctsetrosky“, tedy typu Škoda 1203 a několika „papalášských“ vozů Tatra 613. Je zde také již zmiňovaný „kapitalistický koutek“ s Fordem Escort či Sierra, Fiatem 127 a dalšími. Poslední dva vozy v této hale jsou v nálezovém stavu včetně celého rohu haly, která je taktéž ponechána v původním stavu. Že jde o vozy Trabant je sice zřejmé na první pohled, ale poločas rozpadu je neúprosný. Celkem jsme se zde pokochali pohledem na zhruba stovku vozů.
Venku je pod přístřeškem tramvaj T3 z pražské MHD, kterou následně obsazujeme pro jedno skupinové foto. Dále následuje zběžná prohlídka venku uskladněných automobilů, je to sice spíše vrakoviště, ale skladbou do muzea pěkně zapadá. Mimo tuctové škodovky řady 105-120 jsme mezi více než padesátkou aut objevili i nám blízké vozy Fiat - jednu šestistovku a malucha.
Následně vcházíme do dalších výstavních prostor, kde kreativita tvůrců muzea nezná mezí. Opravdu netradičně pojatá výstavka aut s rodokmenem či jinak zajímavých vozů nebo rovnou celých souprav, stála za to. Ze zvýšeného chodníčku jsme se kochali zhruba čtyřiceti vozy a stačilo se jen otočit a nahlédnout pod pokličku depozitu, kde stála uskladněna vozidla řada za řadou, vidět na ně sice moc nebylo, ale šeré osvětlení umocňovalo dojem, že desítky vozů na renovaci teprve čekají. A na konci haly, jen jsme vyspoupili z přítmí do přímého světla, další desítky vozů v různém stadiu rozkladu, sice spíše pohřebiště než cokoli jiného, ale i tak zajímavé...
Hlad nás nakonec vyhnal na společný oběd, pro který jsme si v Benešově rezervovali restauraci. Obsloužit téměř třicítku lidí chvíli trvalo a na zříceninu hradu Kožlí a pěší výšlap jsme se vydali až okolo třetí hodiny odpolední. Sluníčko stále ještě svítilo a podzimní vycházka lesem byla fajn, i zřícenina hradu a opěrné zdi nahoře na kopci vypadaly důstojně, jenže jaksi ani poté, co jsme celý kopec obešli, se žádný přístup na hrad neukázal. Odvážnější část skupiny proto zaujalo úžlabí, které se jevilo jako poměrně schůdná stezka na hrad. Schůdná sice byla, ale jen s největší opatrností. Na kopci jsme zjistili, že to, co bylo vidět zdola, je vlastně vše, co lze z hradu ještě spatřit a nalézt. Po chvilce lelkování a focení jsme se tedy opět vydali na cestu k vozům.
Zde se skupina rozdělila a zatímco někteří zamířili k domovům, zbytek skupiny pokračoval směrem k restauračnímu zařízení v Praze Kunraticích, kde se rozlučka po akci protáhla až do pozdních večerních hodin.
PS: Muzeum v nás zanechalo opravdu silný dojem a jistě stojí za opakovanou návštěvu. Neméně zajímavý je i poněkud neprobádaný depozit, ve kterém jsou dnes již vzácné a málo vídané vozy jako Hillman či lahůdka IMV. Do muzea se určitě ještě vrátíme...
Zřícenina hradu oproti tomu nijak zajímavá nebyla, dochováno je jen torzo opěrných a hradebních zdí, pěkná je však procházka podél potoka.
Zkrátka příjemný den, ve kterém si každý vybral, co je mu nejblížší...
|