Poděbrady 2000
Poděbrady 2001
Poděbrady 2002
Poděbrady 2003
Poděbrady 2004
Poděbrady 2005
Poděbrady 2006
Poděbrady 2007
Poděbrady 2008
Poděbrady 2009
Poděbrady 2010
Poděbrady 2011
Poděbrady 2012
Poděbrady 2013
Poděbrady 2014
Poděbrady 2015
Poděbrady 2016
Poděbrady 2017
Poděbrady 2018
Poděbrady 2019
Poděbrady 2020
Poděbrady 2021
Poděbrady 2022
Poděbrady 2023
Poděbrady 2024
Spanilá jízda 2000
Spanilá jízda 2001
Spanilá jízda 2002
Spanilá jízda 2003
Spanilá jízda 2004
Spanilá jízda 2005
Spanilá jízda 2006
Spanilá jízda 2007
Pražská jízda 2008
Pražská jízda 2009
Pražská jízda 2010
Pražská jízda 2011
Pražská jízda 2012
Pražská jízda 2013
Podzimní jízda 2014
Podzimní jízda 2015
Podzimní jízda 2016
Podzimní jízda 2017
Podzimní jízda 2018
Podzimní jízda 2019
Podzimní jízda 2020
Podzimní jízda 2022
Podzimní jízda 2023
Dovolená s Fiaty 2001
Dovolená s Fiaty 2003
Dovolená s Fiaty 2004
Dovolená s Fiaty 2005
Dovolená s Fiaty 2006
Dovolená s Fiaty 2007
Dovolená s Fiaty 2008
Dovolená s Fiaty 2009
Dovolená s Fiaty 2010
Dovolená s Fiaty 2011
Dovolená s Fiaty 2012
Dovolená s Fiaty 2013
Dovolená s Fiaty 2014
Dovolená s Fiaty 2015
Dovolená s Fiaty 2016
Dovolená s Fiaty 2017
Dovolená s Fiaty 2018
Dovolená s Fiaty 2019
Dovolená s Fiaty 2020
Dovolená s Fiaty 2021
Dovolená s Fiaty 2022
Dovolená s Fiaty 2023
Dovolená s Fiaty 2024
Víkend s Fiaty 2001
Víkend s Fiaty 2002
Víkend s Fiaty 2004
Víkend s Fiaty 2005
Víkend s Fiaty 2006
Víkend s Fiaty 2007
Víkend s Fiaty 2008
Víkend s Fiaty 2009
Víkend s Fiaty 2010
Víkend s Fiaty 2011
Víkend s Fiaty 2012
Víkend s Fiaty 2013
Víkend s Fiaty 2014
Víkend s Fiaty 2015
Víkend s Fiaty 2016
Víkend s Fiaty 2017
Víkend s Fiaty 2018
Víkend s Fiaty 2019
Víkend s Fiaty 2020
Víkend s Fiaty 2021
Víkend s Fiaty 2022
Víkend s Fiaty 2023
Víkend s Fiaty 2024
Expedice Říp
Expedice Kokořín
Expedice Pravda
Expedice Ukrajina
Expedice Grossglockner
Expedice Peklo
Expedice Konopiště
Expedice Halíř
Expedice Písty
Expedice Terezín
Expedice Lužná
Expedice Zvířetice
Expedice Strnadice
Expedice Tuzex
Expedice Džbán
110 let FIATu
120 let FIATu
125 let FIATu
Kunratická tvrz 2009
Kunratická tvrz 2010
Akce Plzeň
Pizza Party
Klubové schůzky
Výroční schůze
 
Reklama :

DOMÉNY - WEBHOSTING - SERVERHOSTING

24. srpen – 2. září 2007 – Expedice Ukrajina


     Co nás to jen napadlo? Vyrazit s Fiaty na Ukrajinu, na „Divoký východ“? Hmm, já chtěl vždy podniknout jízdu na Ukrajinu, prostě někam, kam se s Fiaty nejezdí.... Jedním z důvodů pak bylo i to, že má babička z Ukrajiny pocházela a tak mě návštěva země mých předků velmi lákala. A když jsem této myšlence získal i dva další nadšence, cestě vlastně již nic nebránilo......

          Pátek 24. 8. 2007

          Etapa: Praha – Hustopeče, 250 km

     Dnes šlo pouze o příjezd na místo srazu, do Hustopečí. Tam jsem se setkal s osádkou druhého expedičního vozu - limuzíny Fiat 125p s řidičem vozu Ondrejem Nagy a navigátorem Petrem Polachem.

     Já jsem nikoho dost šíleného na tuto výpravu nesehnal, a tak jedu sám, jako dopravní prostředek volím osvědčený a léty prověřený vůz Fiat 600 D.

     Bohužel nezačalo to zrovna nejlépe, zdržel jsem se už při odjezdu. Nějak zlobí elektrika a chvílemi nejdou blikače. Poté, co praská už asi šestá pojistka, to vzdávám. Horší je, že je to pojistka co zároveň chrání i brzdová světla, takže nejdou ani ty. Kousek před Brnem mi ještě přestává ukazovat tachometr, zřejmě prasklý náhon. Super.....

     V Hustopečích jsem v jedenáct večer. Vítám se s kolegy fiatáři a probíráme plán cesty. Spát jdeme ve 3 hodiny ráno, už se těšíme na vstávání.... Ráno je potřeba ještě opravit tachometr a proměřit elektroinstalaci.

          Sobota 25. 8. 2007

          Etapa: Hustopeče – Zemplínská Šírava, 630 km

     Vstáváme v osm, chceme vyjet co nejdříve, jenže....

     Po hodinovém proměřování elektroinstalace je nakonec jako závada určena vadná a zkorodovaná objímka žárovky bočního malého blikače spolu s nefunkčním přerušovačem. U tachometru to bylo jasné - lanko.

     Krátce před jedenáctou jsme tedy konečně na cestě. V Hodoníně doplňujeme nádrže a nakupujeme nějaké poživatiny, jen pro jistotu. Přejíždíme Slovenské hranice, žádný problém, celnice zejí prázdnotou a tak ani nezastavujeme. Pozdní oběd si dáváme až nedaleko Nitry. Někteří jsou přejedeni a tak zažívají při siestě, já opravuji další závadu, která se vyskytla. Opět zlobí elektroinstalace, tentokrát dobíjení a startér. Startér je poněkud hůře dostupný, neb na něm spočívá téměř veškerá bagáž. Po kompletní vystýlce a očištění kontaktů přišla na řadu ještě baterie, ta je naopak vepředu v kufru a pro změnu byla zasypaná nářadím a náhradními díly. Dotažení kontaktů zdá se pomohlo. Blíží se čtvrtá odpolední, budíme Ondreje, odjezd......

     Jedeme. Jedeme a jedeme. Jedeme. Stmívá se, ale přesto jedeme, předpokládané kempy hledáme nedaleko Košic, dle mapy je jich tu hned několik. Ovšem plány poněkud předbíhají skutečnost, na což si v příštích dnech budeme muset zvykat....

     Je zajímavé, že ačkoli máme v obou vozech poměrně nové mapy, kempy v nich zakreslené prostě neexistují. Ze čtyř vytipovaných kempů jsme nenalezli ani jediný. Poměrně rozladěni jsme téměř hodinu křižovali silnice okolo Košic, když mi začala blikat kontrolka benzínu, náhle však zhasla a já jí přestal věnovat pozornost. Samozřejmě to byla chyba. Tak se stalo, že mi uprostřed polí v naprosté tmě došel benzín. A kluci nikde. Za svitu baterky jsem dolíval z kanystru. To již Ondrej pomalu vyhlašoval pátrání, v té tmě si totiž tak nějak nevšiml, že jsem se mu ztratil.

     Ani dotankování nádrže nebylo snadné, pumpy zavřené, vracíme se několik kilometrů až do Košic. Tady i zjišťuji jak vůbec mohl dojít benzín, praskla žárovka „hladového oka“. Fakt smůla.

     Stále pátráme po kempech. Dotazy po benzínových pumpách nás nasměrují na Dargov. Nic, nic, nic. Je deset večer, jsme unavení, máme toho dost. Tak je nakonec rozhodnuto jet až kam to půjde. K Zemplínské Šíravě. Tam okolo půlnoci nacházíme cosi, co připomíná kemp. Jsme tak utahaní, že ani nestavíme stany, je příjemná letní noc a tak se to zdá zbytečné....

          Neděle 26. 8. 2007

          Etapa: Zemplínská Šírava - Lvov, 420 km

     Po neklidné noci, kdy se mi zdály ošklivé sny o tom, že mě něco kouše, přišlo krásné slunečné ráno. V 6:00 Vlasovec vstává a odsouvá svůj spacák o několik metrů dále se slovy, že asi leží v mraveništi. Aha, tak se mi to nezdálo....

     Nastává VELKÝ DEN. Ukrajina. A leží pouhých 20 kilometrů od nás, míříme směrem hraniční přejezd Vyšné Nemecké – Užhorod. Naše radostné očekávání věcí příštích je však vystaveno další zkoušce trpělivosti. Ondrejovi totiž jen pár kilometrů před hranicemi dojde benzín. Co mi to jen připomíná...? Při shánění benzínu mě překvapuje, že okolo hranic nejsou žádné pumpy, tedy jsou, ale zrušené, zavřené, zkrátka mimo provoz. S kanystrem se musím vracet dobrých 15 kilometrů.

     A na hranicích je fronta. Fronta, která se nehýbe. Po hodině a půl jsme postoupili tak o sto metrů a konečně stojíme pod cedulkou Ukrajina! Nenápadně pořizujeme nějaké fotky. Hlavně nenápadně, nechceme přece způsobit nějaký mezinárodní incident!

     Milicionář nás vybavuje lístečkem do kterého zapisuje SPZ vozu, k tomu přidává druhý lístek s tajuplným názvem „Karta Imigračnaja“. Co s ním máme dělat? K čemu to je? Tak nějak není koho se zeptat. Sledujeme cvrkot v okolostojících vozech, tedy v těch co mají českou nebo slovenskou značku. Nikdo nedělá nic. OK, házím ho taky pod palubku. Imigrovat nehodláme.

     Po dvou hodinách je konečně řada na Ondrejovi a ..... a je tu problém, nemáme vyplněnou „Kartu Imigračnaju“. Ovšem hlavně nám chybí zcela zásadní věc, mezinárodní označení země na zadním okně, tedy samolepka s písmeny CZ. Bedlivě nás sledující milicionář je nekompromisní. Couváme skrz frontu, vyplňujeme „karty“ a hrneme se zase zpátky. S CZ si Ondrej hlavu nedělá: „Mám ji přece na značce, je to značka unie, tak co. To musí uznat.“

     Další hodina čekání, jsme opět na řadě, vypadá to dobře, bedlivý milicionář má zrovna pauzu, Ondrej srdnatě vstupuje do jámy lvové, do budky celníků. Vychází.....a vtom nás zmerčí milicionář: „Kde je SK?“
„Jaká SK? My jsme češi!“
„No tak CZ, ale na okně nic nevidím“

     Jak tak zírám kolo sebe, vidím, že spousty aut projíždí skrz hranice bez jakýchkoli nálepek včetně SK nebo CZ???

     „Mám CZ na značkách, to stačí.“ uzavírá debatu Ondrej, nutno podotknout, že až tak plynule to neprobíhalo. Mluvilo se rusky, ukrajinsky i česky, hlavní řečí však byly posuňky a divoká gestikulace.

     „NO, to tedy ne, nemáte CZ, nebude Ukrajina.“ poslední slovo má celník. Ondrej se ještě chvíli dohaduje, když však začínají oba zvyšovat hlas (už na sebe docela slušně řvali, možná jsem zaslechl i „bordel“?) milicionář významně pohodí kalašnikovem a debata je rázem ukončena.

     Vracíme se na Slovensko.

     Ondrej pění, hází kolem sebe spousty nepublikovatelných výrazů. Myslím, že od té doby má na Ukrajinu jasný názor. A přitom by k vyřešení problému bývala stačila dolarová bankovka.....

     Stojíme ve frontě, pro změnu zpět na Slovensko, další půl hodina v trapu. Promýšlím další bojový plán.... Kterak se dostat na Ukrajinu? I když, chceme tam vůbec ještě? Slovenští celníci se Ondreje vyzývavě zeptají: „Máte něco k proclení?“ Čímž si vyslouží lavinu slov a nadávek na Ukrajinské celníky. „No, ano.“ přemýšlí celník nahlas „Nálepka CZ je velmi důležitá.“ pak se rozesměje.

     Nemáme slovenské koruny ani benzín, je potřeba vyměnit. V neděli? Pouze na pumpě a za výhodný kurz s českou korunou 1:1.... Tak to je zatraceně drahý benzín, za 38 Kč/litr...

     Další plán je jednoduchý, jedeme na další hraniční přechod, který je pouze 25 kilometrů odtud. Ubľa – Maly Bereznyj. ??? Přes celnici projíždějí bagry a buldozery. Vrhám se s vozem vpřed, ale mává na mě nějaký dělník, hraniční přechod je v rekonstrukci a tudíž uzavřený! Tak to je pech. Sbohem Ukrajino! S variantou „C“ nikdo nepočítal. Čučíme do map: „Zůstaneme na Slovensku“ navrhuji. Ondrej hájí Polsko: „Je tam pěkně, známe to tam, domluvíme se tam, zajedeme k moři“. Opět já: „Ale je tam dost draho a k moři nějakých 800 kilometrů, co takhle Rumunské Karpaty.“ Zajímavý nápad se ujal, ovšem hnidopich Ondrej upozorňuje, že nemáme mapu Rumunska. Dohadům učinil konec příjezd slovenských celníků, prý nás pustí přes hranice, ovšem pouze pěšky....

     Já se Ukrajiny přesto nechci vzdát a tak navrhuji průnik přes Dukelský průsmyk do Polska a pak vnitrozemím Polska na přechod polsko-ukrajinský v Medyce. Návrh nevzbudí příliš nadšení. Do Polska je to 150 km a na Ukrajinu dalších 150 km, to je výlet na pár hodin už se blíží čtvrtá hodina. Kontruji: „Ale pak už je to kousek do Lvova, pojedeme tedy opačně než jak jsme původně plánovali.“

     Poněkud krkolomně se tedy na Ukrajinu probíjíme přes Dukelský průsmyk. Ani není čas na nějaké exkurze po okolí jednoho z nejslavnějších bojišť druhé světové války. Na chvíli zastavujeme pouze u vystaveného letadla a děla.

     Polské hranice přejíždíme bez zastávky. Opět problémy s benzínem, Ondrej podcenil situaci, již nějakých 70 kilometrů marně pátrá po pumpě. Když už se zdá situace poněkud zoufalá, vynoří se za zatáčkou čerpací stanice....

     Medyka, 19:00. Auta už mám plné zuby, přitom to dnes měly být jen nějaké pěší výlety po městech.

     A jé, tradiční fronta. Po půl hodinovém čekání míříme k prvnímu milicionáři. „Karta Imigračnaja“. Další půl hodiny a jsme na celnici. Dvě milé, mladé a hezké celnice :-)) se chopí našich pasů. Co tak si trochu si zašpásovat, abychom prolomili ledy :-)) Ovšem vtom si celníci všimnou vozu, pro změnu mého. Zcela logicky tedy svou pozornost zaměří na mě. A tak, zatímco si celnice povídají s Ondrejem, “jé dva Ondrejové“, se mnou celníci provádějí detailní průzkum šestistovky. „Ukaž motor.“ Seběhne se celé mužské osazenstvo celnice, všichni obdivují stroj..... Na hranicích se na dobrou půl hodinu zcela zastaví provoz. „A ještě kufr. A můžu sednout?“ Takže se projíždíme po celnici. Pokecáme. O ženských, a tak....

     UKRAJINA! Hurá! Cíle dosaženo po celodenním putování ve 20:00. A to jsme původně byli jen nějakých 20 km od hranic! Zasloužíme si oslavu!

     Směnárna - jsme boháči. Tankování. Paráda, benzín vychází na 17 korun. Přesouváme se po hlavním tahu na Lvov, silnice je relativně slušná, pouze sem tam nějaký hrbol či záplata. Poněkud nechápeme přítomnost asi 15 zpomalovacích retardérů, zase tak skvělá ta silnice nebyla. Odbočujeme z hlavního tahu, silnice příliš důvěry nebudí. Je to katastrofa, ve světle reflektorů si vychutnáváme výmoly i 30 centimetrů hluboké. A silnice se stále zužuje až téměř zmizí. Ztrácí se asfalt, zbývají jen vyjeté koleje v trávě. „To by stačilo“ usuzujeme uprostřed lesa. Vybalujeme stan a stolek, vaříme večeři. O půlnoci již máme půlnoc.

          Pondělí 27. 8. 2007

          Etapa: Lvov - Hoverla, 450 km

„Alóóó! Sergééééj!“
„Natašááááá!!“
???

     Budíček. Poněkud nečekaný budíček. Ta pustina nebyla tak docela pustinou. Po lese pobíhaly malé děti, houbaři, výletníci a někteří zde dokonce venčili psy. Tož tak. Zkuste kempovat poblíž velkoměsta....

     Vyhrabali jsme se ze stanu, postavili na čaj a těšili se na další dobrodružství, tentokrát ve velkoměstě, ve Lvově. Snídani tvořenou tuzemskými poživatinami jsme obohatili o rostlinnou složku, všude okolo nás rostlo neprostupné houští ostružin a plody zrovna dozrávaly.

     Tak už i Ondrejův vůz má své „mouchy“, ke „stávkující“ elektroinstalaci v šestikile se přidala povrzávající náprava v polské limuzíně.... Podrobný průzkum k odhalení a lokalizaci zdroje nepříjemného hluku nevedl, tedy ne zcela. Tip padl na uložení horního ramene, ale jistotu jsme neměli. Demontovat se nám ho nechtělo, takže jsme doufali, že postačí důkladné prostříkání mazadlem. Nestačilo.

     LVOV. Neuvěřitelný chaos. Kdo to neviděl na vlastní oči, neuvěří. Jsem vcelku otrlý řidič, nu ale toto? Na silnici o dvou pruzích jezdí vedle sebe tři vozidla (i více), v protisměru je pak další ještě vesele předjíždějí. I složení vozového parku je pestré, moderními osobními i nákladními vozy počínaje, přes nejroztodivnější historické samohyby a koňskými potahy konče. Samostatnou kapitolou jsou autobusy, nepochopil jsem, dle jakého systému zde funguje hromadná doprava. Autobus prostě najednou vprostřed silnice zastaví a lidé začnou vystupovat mezi popojíždějící auta, při špatném odhadu některého ze šoférů téměř na kapotu. Nebudu zastírat, že jisté obavy o osud plechů mého vozu jsem měl. A tenhle silniční maglajz ještě zamíchejte s nerespektováním semaforů i dopravních značek (pokud je někdo respektuje, jsou to cizinci), absencí policie a naprosto katastrofálním povrchem silnic. Zejména dlažba nezřídka připomínala Karpaty. Ocenil jsem poměrně vysokou konstrukci podvozku Fiata, nechápu, jak po těch „hrbech“ mohla jezdit moderní auta se spoilery.... Občas kolo zapadlo někam odkud se jen stěží dostávalo a chvílemi jsem měl i pocit, že se převrátím na bok.

     Centrum, parkujeme, dopravy už máme plné zuby. Chceme se pokochat i architekturou, projít střed města a nasát atmosféru. Zkušenost učiníme i s místní poštou, ze Lvova totiž odesíláme přihlášky na slovenský sraz Fiatů ve Zvolenu. Od našich pošt se nijak výrazně neliší.... Ondrej už půl hodiny stojí sám ve frontě.

     Sortiment místních odchodů je, mírně řečeno, jednotvárný. Lékárna, prodejna mobilních telefonů, potraviny, prodejna mobilních telefonů, značkové oblečení, lékárna, prodejna mobilních telefonů, elektro, lékárna.....

     Chtělo by to mapu, kvůli snazší orientaci. U budky s novinami jednu zakupuji, v polštině, což se ukazuje být chybou. Rozložíme mapu a zkoumáme, kde jsme. V tu ránu je okolo nás dobrých pět pomocníků, kteří se, stejně jako my, snaží nalézt v mapě naše stanoviště. A tady je ten zásadní problém, azbuka a latinka. Orientujeme se sami a děkujeme nyní již početnému davu ochotných občanů.....

     Ještě bych se měl zmínit o řeči, to abychom nevyvolávali dojem jací jsme lingvisti..... Domlouváme se trochu rusky, ukrajinsky (něčemu se dá rozumět), případně německy. A když to nepomáhá, ještě máme ruce.

     Je čas oběda, nevím jak kluci, ale já mám hlad, něco bych pojedl. Přizpůsobuji se místním a ač abstinent, zakupuji dvě lahve vodky. Něco je potřeba dovézt domů :-) K jídlu toho na výběr moc není, sem tam pečivo, uzeniny jsou spíše vzácností. Hlavně však regály překypují rozmanitými lahvemi s vodkou, cigaretami, sušenkami a bonbóny na váhu..... Rád bych něco teplého, nějaký párek v rohlíku nebo tak nějak. Nepohrdl bych ani nějakou místní stravou, ovšem NIC. Prosté občerstvení zde nějak chybí. Co nechybí, je Mc Donald´s. Jdu na průzkum a zakupuji zhoubu lidstva – hranolky.

     Památek moc nevidíme, pěkná je budova opery, divadlo, všudypřítomné pravoslavné kostely, jinak vcelku nic zajímavého.

     Uklízíme nákupy do aut a mě oslovuje trojice mladíků. Jeden chce koupit šestikilo. Cena postupně vzroste až na 3500,- dolarů, čemuž se jen těžko odolává. Na šestikilo je to sakra dost, za to bych si mohl koupit dvě, možná i tři! Nicméně, váhám a nakonec odmítám, nechci riskovat případný střet s ukrajinskou byrokracií a vysvětlovat na hranicích, kam se poděl vůz.....

     Další cesta nabírá směr Ivano-Frankovsk. Cesta vskutku ďábelská, kus silnice chybí, vlečeme se v koloně, protisměr se plazí příkopem. Ondrej s Vlasovcem nakonec, v rámci zrychlení volí zkratku. Uhýbáme z nové čtyřproudé silnice na jinou, sice také hlavní, ale méně frekventovanou. Což se vzápětí ukáže jako fatální chyba, po hodině poskakování po hlavní silnici, která však vypadá jako příjezdovka do kamenolomu, lehce bloudíme. Silnice je čím dál horší, ačkoli je v mapě vyznačena jako hlavní tah. Děsivé železniční přejezdy nebo zčistajasna se zjevující i 30 cm hluboké výmoly. Jeden „obzvláště vypečený“ bere Ondrejův stroj naplno, náprava málem odskočila do pole, naštěstí jen málem. Obdiv zaslouží Vlasovec, který bez znalosti azbuky luští mapu, ačkoli mu Ondrej zdatně pomáhá, přesto nechápu, dle čeho se vlastně orientují, značení na silnicích veškeré žádné. Nejsou tu vlastně ani názvy obcí....

     Užívám si výstup s místní dopravní policií DPS, chtějí se jen podívat. Ukazuji techničák, motor......

     Zpět na hlavním tahu, hlavním tahu nejen dle mapy, ale i dle stupně dopravy. Silnice docela ujde. Akorát čas neúprosně letí a teprve v šest tankujeme u Ivano-Frankovska. Tím jen projíždíme, tedy až na krátkou pauzu pro pořízení nějakých těch dokumentárních snímků. Malé zpestření cesty se objeví v podobě píchlé pneumatiky polského kočáru.. Ondrej za chrlení nepublikovatelných výrazů mění kolo za rezervu. Motá se okolo nás obsluha pumpy, asi jim to přijde zajímavé. Opravu poškozené pneumatiky si necháme na další den, máme před sebou ještě dlouhou cestu.

     Hlídka DPS si vychutná i polského Fiata, snad aby kluci nebyli ochuzeni.

     Blížíme se k horám a zvolna opouštíme civilizaci, což je vidět na zvěři přibývající na silnici, postupně potkáváme, psy, kachny, slepice, pak i koně a krávy.

     Stmívá se, je jasné, že i tuto noc budeme hledat tábořiště za svitu baterek. Projíždíme Jaramčaju, a jsou vánoce..... Nad silnicí lze spatřit neonové hvězdy, komety i zvonečky....

     To již míříme do odlehlejších končin. Poblíž hranic národního parku nalézáme vcelku příhodné místo v lese nedaleko silnice. Je deset večer.

     Večeři vaří Vitana, přičemž probíráme plány na další den. Čištění zubů za svitu baterky v horské říčce je super, očista těla už tak super není. Koupeme se ve vodě, která má teplotu maximálně deset stupňů, vzduch je tak s bídou na 15.....

          Úterý 28. 8. 2007

          Etapa: Hoverla - Hoverla, 140 km

     Toho bych se nenadál. Dnešek byl beze sporu nabyt nejsilnějšími zážitky, půl dne jsem dokonce strávil jako samostatná složka expedice. Ale popořadě.....

     Na programu je Hoverla, nejvyšší vrchol Ukrajinských Karpat – 2060 metrů nad mořem. Svítí sluníčko, pro výlet počasí jak dělané. Přijíždíme k závoře národního parku. Za mírný poplatek a po nutném pohovoru jsme vpuštěni. Cesta už ze začátku není nic moc, ale proti tomu co nás ještě čeká......

     K výchozímu bodu na Hoverlu, Zarošlaku, je to nějakých 8 km. Nahoru jedeme tři čtvrtě hodiny. Máte představu? Tak já to přiblížím. Už v jedné třetině výstupu zjišťujeme, že výjezd nebude žádná hračka. Asi jsme udělali chybu, ale nevzdáváme. Po 3 km vcelku slušné lesní cesty, přichází pěti-kilometrový horor. Sjízdnost tak pro velmi slušný offroad. Stoupání místy i 30%, výmoly, balvany. Chvílemi snad jedeme korytem řeky....

     Je mi líto Fiátka, po návratu mě jistě čeká kompletní repase náprav, výměna ložisek a tlumičů.

     Na štěrkovém parkovišti, kam se doplazíme, kupodivu stojí i nějaká auta, převážně postarší Lady a dokonce zánovní luxusní sedan – Volvo S 80.

     Pěší stezka na Hoverlu je dobře značená, každých 100 metrů červené šipky, občas s nápisem Goverla. Počasí je stále pěkné, před námi jdou rodiny s dětmi, prostě pohoda, takový nedělní výlet. Ondrej se dušuje, že taťkové před námi měli plné batohy plechovkového piva. Nasazujeme tempo a výletníky záhy necháváme za sebou. Plazíme se vzhůru asi hodinu. Pomalu končí les a my obdivujeme původní hranice Československa, kdy nám ještě patřila Zakarpatská Ukrajina. U hraničních kamenů Československo-polských se fotíme. Jdeme podél hranic, míjíme kosodřevinu a zakrslé borovice.

     Hora, jejíž vrcholek tone v mlze. Drobné tečky jsou další blázni, kteří, stejně jako my, lezou nahoru. Žádné obcházení po vrstevnicích, pěkně přímo, 70% stoupáním, místy je skutečně potřeba zapnout náhon na všechny 4.

     Ondrej vzdává se slovy, že poněkud nestačí s dechem. Já s Vlasovcem vytrváme, i když to vypadá na slušný deštík. Obloha ztmavla, nad vrcholem doslova zčernala. Statečně šplháme do mlhy. Jazyk až na botách, doslova po čtyřech vylezeme na vrchol před námi. A to jen proto, abychom zjistili, že v mlze je před námi ještě alespoň jednou tak vysoká hora. Nejsme žádné bábovky, ale poslední metry už jsme fakt nemohli, když...?

     Před námi se zjevil podivný, docela velký a zajímavě tvarovaný stín. A funí! „Medvěd!“ Proběhlo nám hlavou. Nikoli. Cyklista. CYKLISTA???? To se nám snad zdá. Nezdálo. Opravdu těsně pod vrcholem jsme předběhli tři plně naložená kola, se kterými cyklisté šlapali, tedy spíše je po centimetrech sunuli vzhůru. Že toho měli dost bylo vidět i slyšet už zdálky. Obdivuhodné....

     Jestli nemám sluchové halucinace, tak slyším diskotéku. No snad tam mají něco k snědku. Onou diskotékou není nic jiného než kazeťák omladiny, která si zde dává schůzku....

     Pod vrcholem se dosud slušně vyšlapaná pěšina rozdrobí na malé cestičky. Značení žádné, což však příliš nepřekvapí, kam ho také umístit?

     Vrchol, 2060 metrů. Převýšení zhruba 1100 metrů je zdoláno za 2 hodiny. Mlha, je vidět velké NIC. Soudím, že kraťasy nejsou na vysokohorskou turistiku příliš vhodné, je tak 8 stupňů, k tomu fouká velmi silný vítr. Tak řekněme o síle vichřice? Mrholí. Nepříjemné, štípe to. Okukujeme vrchol na kterém nic není a z kterého momentálně ani není nic vidět. Vyčkáváme, třeba vítr mlhu rozežene. Nic. Fotíme se u kříže s vlajkou Ukrajiny a nějakou podivnou vlajkou se srdíčkem.

     Už mě to nebaví, je mi čím dál větší zima, balíme a jdeme dolů, Ondrej čeká. Hmm, průvodce zmiňuje ještě druhou, zajímavější přístupovou cestu, tak co kdyby.....

     Sestupujeme po nějaké pěšince a po 20 minutách poklusu poznáváme, že jdeme špatně. Mrholení se rychle mění v déšť, balím se do pláštěnky. Plnou silou nás zasahuje bouře. Při sestupu na nechráněném hřebeni je to obzvláště příjemné. Toho adrenalinu bylo až moc. Vichr a liják, který v mžiku promočil boty. A blesky jen pár desítek metrů od nás, rány po kterých se třásla zem a sypaly kameny, přitom viditelnost sotva deset metrů. Nedivte se, že jsme toho měli dost. Jenže zkuste najít v tomhle počasí správnou cestu! Zachraňují nás „pláštěnkáři“. Před námi se z deště vyloupla skupina 4 postav v pláštěnkách, 3 děvčat a mladíka. A kam prý jdeme. Na Zarošlak je to tudy, uhnuli z vyšlapané pěšiny a vydali se travou do údolí. Po chvilce přemýšlení vyrážíme za nimi.....

     Sestup je brutální, klouže to, v botách čvachtačka a děvčata se co chvíli válí v blátě. Alespoň, že přestává pršet. I mlha ustupuje, a před námi se otevírá překrásný výhled do údolí. Sestupujeme na planinu, ve které se sbíhají prameny řeky Prut. Doufám, že jdeme správným směrem, průvodce se zmiňuje o obrovském vodopádu. Na tom potůčku....?

     Cesta vede stále podél vody, té je více a více. A je to tu. Slyšíme hučení a burácení, vodopád je vysoký úctyhodných 50 metrů. A cesta vede přímo skrz něj. Bezva!! Nadšeně skáču po balvanech a sestupuji do údolí. Vlasovce nechávám daleko za sebou, fotím. Vlasovec má adrenalinu plné zuby, váhá nad jedním obzvláště vysokým šutrem, na který má skočit ze 2 metrů, přeci jen je mokro a dost to klouže. Případný pád by skončil o dobrých 20 metrů níže. Vyhlídky neradostné. Skupina Ukrajinců vzdává, obcházejí to okolo. Zespodu naviguji Vlasovce a slézáme tak alternativní a zjevně extrémní cestu, která, jak se dočtu v průvodci později, je používána POUZE pro VÝSTUP na vrchol a ještě jen za slunečného počasí......

     Pak už je to hračka, malá bažina, rašeliniště, tráva, les a po půl hodině jsme zpět na parkovišti. Ondrej na nás čeká, to je ale překvapení.

     OOOch. Do..... safra! Tedy, původně jsem řekl výstižnější slovo, ale do slušné společnosti se nehodí. Polský Fiat má prázdné kolo a ať počítám jak počítám, na třech se jet nedá. Co teď? Zkoušíme kolo ze šestistovky, je příliš malé. Co půjčit rezervu z nějakého žigula a sjet alespoň dolů k závoře? Po dobrých deseti minutách rozhovoru s majitelem žigula se ukazuje, že rezervu nemá..... „Zkuste se nějak dostat dolů, je tu několik vozů se stejnou roztečí kola a dokonce i český Favorit.“ Snažím se usmlouvat alespoň o zkrácení cesty. Je mi totiž jasné jak to dopadne.

     Je 15:00, nakládám do vozu dvě pneumatiky, kvůli čemuž musím vyložit část bagáže a dokonce vyndat jednu sedačku. Kodrcám se tou příšernou cestou dolů k závoře. Strážce parku se ptám na pneuservis. Nechápe. Jak jinak. Rukama a pak i nohama ukazuji, co je za problém. „Jeremčaja!“ Aha, vytahuji mapu, je to dobrých 40 kilometrů. Po 3/4 hodině přijíždím na okraj města a vidím Avtomagazin. Myslím si, že je to šance, v prodejně autodílů by mi alespoň mohli poradit, kde seženu servis.... Zavřeno.

     Stařík seče před prodejnou trávu, ochotně mě vyslechne a já mu vysvětlím situaci. „To bude problém, dneska je svátek!“ Výborně, to mi chybělo. „Ale když pojedeš 17 kilometrů, najdeš garáže a hasiče, tam ti pomůžou, možná.....“ Co zbývá? Ještě zkusím štěstí u nedaleké benzínové pumpy. Ptám se obsluhy a ukazuji na prázdná kola. Že jsem se ptal.... „To bude problém, dneska je svátek!“ Hmmmm.

     Z Audiny vedle mě vyskakuje jakýsi domorodec, a že mi pomůže. Ať jedu za ním, uklidí auto, vezme motorku, prý menší spotřeba..... Zastavujeme před poněkud omšelým panelákem, ať chvilku počkám. Využívám nečekané přestávky ke svačině, když náhle z boční ulice vyrazí...... stroj. Stařičký ruský Dněpr natuněný coby čopr. Ďábelská kombinace, jen máchl rukou ať jedu za ním a vyrazil. Zaskočilo mi a než jsem popadl dech a naskočil do vozu, byla motorka fuč. Se šestikilem jsem fofroval za ním, déšť nedéšť, město neměsto, jeli jsme téměř devadesátikilometrovou rychlostí.

     Zastavujeme u rozestavěného domku, v přízemí je dílna, zjevně opravna mopedů. To vypadá dobře. Ať prý vezmu gumy dovnitř. A za chvíli vleče kompresor, ledničkový, takový samo-domo.....

Nechápu. „Ale, to kolo má díru, je píchlé!“
Pro změnu nechápe on. Nafukuje pneumatiku. „To kolo je píchlé!!!“ informuje mě.
„Vždyť to říkám celou dobu!!“ já na to. Pomocí montpák demontujeme pneumatiku z ráfku a vysápeme duši. Je v ní malá dírka.
„Potřebuješ novou duši. To bude problém, dneska je svátek!“ slyším známou větu.
„Co zalepit?“
„Lepení nět. Potřebuješ novou duši. Ale když pojedeš 17 kilometrů, tam koupíš duši.“ No hurá.
„Jak to najdu?“
„Pojedu s tebou.“ V autě ovšem chybí sedačka spolujezdce.
„Zaplať benzín, pojedeme mým autem.“ Nasedáme do Tavrie pickup, ukrutný to stroj.
Manželka se ptá, kam jedeme, po výměně informací nasedá i s jeho tchýní dozadu na ložnou plochu. Cesta se prý hodí.....

     U pumpy bereme benzín, což neujde pozornosti jeho známých, ptají se, proč za něj platím. Jsem charita nebo snad červený kříž?

     Jízda samotná je opravdu dobrodružstvím, neb Tavrii dost brutálně prokluzuje spojka a předjíždění v kopci se mi jeví jako přinejmenším riskantní.

     Po 17 kilometrech opravdu přijedeme k obchodu, je to jeho dobrý známý, což je klika. Jinak mají zavřeno. Specielně pro nás otvírají a já kupuji 2 duše.

     Jedeme nazpět. Cestou je dost prostoru pro debatu. Tykáme si, on je Sergej, znám už vlastně celou rodinu. Probereme stav silnic, hranice a celníky, dojde i na politiku, agituje za politickou stranu ministryně Timošenko, jejímž logoem je srdíčko.... dostávám samolepky, kalendáříky. To srdíčko jsem již někde viděl.... Na Hoverle! Ano, tam ho prý donesl on.

     Opravujeme obě pneumatiky, podařilo se. Loučím se, chlapské objetí.... Co tak ještě trochu pokecat? Ukazuji naši kroniku a vyprávím o klubu. Veteráni ho zaujmou, nacházíme společnou řeč. Připozdívá se, je čas vyrazit. Jsem zván na večeři a kam bych prý jezdil, možno přespat. Brzy ráno vyrazím. Trvám na svém, nemůžu, kolegové čekají pod Hoverlou a tam není signál telefonu, měli by starost. Tak si alespoň vyměníme telefonní čísla a ať určitě přijedu, uděláme výlet na skútrech.....

     Jsem u závory národního parku, kluci nikde. Drtím kletby mezi zuby a znovu vyrážím na tu děsnou cestu.

     Je 20:00, chlapci již ani nedoufali. Dolů nemohli sjet, žádná Lada prý neměla rezervu. A česká Škoda Favorit? Přece nebude vyndávat věci z kufru......

     Nocujeme na stejném místě, co minulou noc. Veškerý plánovaný program definitivně házíme za hlavu. Je půlnoc, nejvyšší čas na spánek.

          Středa 29. 8. 2007

          Etapa: Hoverla - Siněvir, 280 km

     Rozloupnu oko. Něco cinká. Jako kdyby kapala voda do ešusu? Ale neslyším, že by pršelo. Rozepnu zip stanu a koukám do očí krávy....?! Okolo stanu se motají dvě krávy, cinkání způsobují zvonky na krku. Jsou docela přítulné, zjevně zvyklé na turisty, loudí sušenky. Generacemi nashromážděné odpadky okolo tábořiště jsou zjevně lepší než tráva, přežvýkají je a zase vyplivnou.

     Pokouším se o ranní hygienu, v ledové vodě si myji hlavu. Je to brutální, po několika vteřinách mám pocit, že v ní vrtá tak stovka permoníků. Ledové jehličky se zabodávají do temene. Fantazie.

     Po snídani pokračujeme v jízdě. U benzínové pumpy navazujeme další kontakt s milicí, šestistovka je opravdu exotický vůz.

     Chceme cestou okouknout solné doly v Solotvinu. Sergej nás sice před jejich návštěvou důrazně varoval, ale rozhodneme se na místě. Doly však vypadají tak opuštěně a dezolátně, že si raději tuto zkušenost odpustíme a raději pokračujeme dále na Koločavu. Míjíme úseky opravdu zanedbaných silnic, kde dokonce i místní zpomalují..... Koločava. Fotíme pomník spisovatele Ivana Olbrachta, nic jiného tu k vidění není. Nedávno se zde přehnala velká voda, což je zřejmé i z letmého pohledu na koryto řeky. Povodeň zdevastovala silnici a mosty a poněkud nám zkomplikovala život. I tak dost bídné silnice jsou po povodni opravdovou motoristickou lahůdkou. Z nížin pak pomalu vyjíždíme opět do hor.

     Je čas na jídlo, takový pozdní oběd. Jdeme se rozšoupnout do koliby. Ať si také užijeme nějaké to místní jídlo. Těžká volba, když nerozumíte jídelnímu lístku, rádi bychom šašlik, ovšem ten není. Takže to necháváme na obsluze. Dostáváme zeleninový salát a brambory s masem. Po týdnu pytlíkových polévek příjemná změna a navíc to není špatné.

     Konečně vjíždíme do Siněvirského národního parku, přitom míjíme bunkry linie Arpád. Jsou to takové betonové sklípky s velkým vchodem a jednou místností, výška stropu 120 cm. Naše bunkry tzv. „řopíky“ jsou proti tomu super luxus apartmány.

     Naučná stezka Siněvir vede okolo stejnojmenného jezera, které je ledovcového původu. Jezera dnes již poněkud vysychajícího. A míjíme i zajímavé, ze dřeva vyřezané několika metrové sousoší Sině a Vira.

     Večeři si dáváme v kavárně a tentokrát máme štěstí, dostáváme proslulý šašlik. Je vynikající, ovšem mohlo ho být více.

     Noc trávíme na vyhrazeném tábořišti, jen je potřeba k němu dojet po nepříliš důvěru budící dřevěné lávce. Nejsme sami, chvíli po nás přijíždějí ještě cyklisté. Začíná pršet, proto rychle stavíme stan a jdeme spát. Je výjimečně brzy, není ještě ani devět. Nechápeme, proč celou noc po lávce jezdí osobní auta a dodávky. Vrcholem je nákladní Ural....

          Čtvrtek 30. 8. 2007

          Etapa: Siněvir – Zemplínská Šírava, 240 km

     Co přinese dnešek? Vstáváme v půl sedmé, celou noc lilo a ani teď to nevypadá na nějaké lepší počasí. Po snídani vyjíždíme směrem na Mukačevo. Průjezd nádhernou krajinou Karpat stojí za to, konečně si užíváme sluníčka a hory jsou opravdu fotogenické.

     Do Mukačeva vjíždíme krátce po jedenácté, míříme k dominantě města, hradu Palanok. Ten sice již z dálky vidíme, ovšem dojet k němu není tak jednoduché. V husté zástavbě ztrácíme směr a je nutno se doptat, hledáme ho asi půl hodiny.

     Hrad Palanok je po rekonstrukci, místy však ještě probíhá. A návštěva stojí za to, zajímavá je zejména expozice k historii hradu a muzeum Zakarpatí. Všudypřítomné jsou stánky s více či méně vkusnými suvenýry.

     Užhorod. Dvě hodiny po poledni. Hledáme hrad a skanzen. A hledali jsme ho fakt dlouho, nejenže nebyl nikde vidět, ale chybělo i jakékoliv značení. Spoléhali jsme jen na schématickou mapu v průvodci a tak projíždíme městem sem a tam a pak zase zpět. Nakonec se navzájem ztratíme. Mě se po chvilce bloudění městem konečně podaří nalézt cestu na hrad, kde zrovna probíhá několik svatebních obřadů.

     Po hodině hledání přijíždějí i Ondrej s Vlasovcem. Hrad samotný je nehezkou stavbou pevnostního charakteru. Uvnitř nalézáme expozice Zakarpatí a ekologie, jde vlastně o muzeum. Nenecháme si ujít ani prohlídku skanzenu, který je v těsném sousedství hradu. Asi tak dvacítku historických lidových staveb prohlížíme hodinku. Zpestřeno to máme přítomností svatebčanů, což je zřejmě módní záležitost.

     Ve městě pak nakupujeme sladkosti a naposled tankujeme. Utrácíme zbytek peněz. Celý ukrajinský pobyt mě vyšel na 2500,- Kč, což je sice fajn, ale ještě musím přičíst cestu a hlavně náklady na opravu vozu.

Hraniční přechod je tragédie, přijíždíme v 17:50.
18:50, ještě nevidíme přechod.
20:08, stále čekáme.
21:16, pořád čekáme.
22:15, stále ještě.....
22:32, teď čekáme na slovenské.....
22:50, teprve teď odjíždíme z hraničního přechodu, po 5 hodinách. Paráda, při čekání jsem přečetl celého průvodce.....

     Jedeme na starou známou Zemplínskou Šíravu. Po slabé hodince jsme na místě. Najít však nějaký funkční kemp? Nemožné. V prvním kempu ani noha, zrovna tak ve druhém a třetím. Až ve čtvrtém je živo..... „Jsou tu sprchy?“ „Jsou.“ „A jsou otevřené?“ „Jsou.“ OK. Na Fiat sraz ve Zvoleni se chceme po týdnu zkulturnit a pořádně vydrbat.

     Stavíme stan, vaříme večeři – špagety. Večer nám zpestřuje borec na tříkolové motorce. Má zjevně „nakoupeno“ a je docela ukecaný. Ve dvě ráno předvádí stroj a mohutné plameny šlehající z výfuku. Co na tom, že vzbudí půlku kempu..... Co nás nenapadlo, je zeptat se, zdali ve sprchách také teče voda.... Netekla. A tak se ve dvě ráno místo v horské říčce cachtáme ve studeném bazénu.

          Pátek 31. 8. 2007

          Etapa: Zemplínská Šírava - Zvolen, 300 km

     Vychutnáváme si již téměř domácí atmosféru a pomalu se přesouváme do Zvolenu na Fiat sraz. Času je dosti, a tak volíme cestu vedoucí okolo turistických zajímavostí. Protože já mám jiné plány než Ondrej a Vlasovec, dělíme se. Kluci jedou na hrad Krásná Hůrka, já volím Jasovské jeskyně.

     Mimo jiné ještě projíždím okolo Herlianského gejzíru, nemohu odolat a i přes desetikilometrovou zajížďku ho chci vidět. Gejzír tryská jednou za 36 hodin, což jsem nevěděl a samozřejmě výtrysk o hodinu minul....

     Jasovské jeskyně, velmi zajímavé, pěkná krasová výzdoba, plno krápníků. Chvilku jsem okouněl i okolo výstupu z jeskyně, kde byly skalní útvary roztodivných tvarů.

     Protože jsme se měli setkat u Krásné Hůrky, není čas na dlouhé otálení. Po velmi pěkné vyhlídkové trase pomalu přijíždím k místu srazu. Relaxuji, otvírá se mi překrásný pohled na údolí a hrad. Po troše zběsilého ježdění se konečně setkáváme. Hlad je veliký, a proto je nejbližším plánem návštěva restaurace.

     Zvolen, do kempu Neresnica přijíždíme okolo sedmé odpolední. Akorát včas na seznámení se s účastníky.......

     „Expedice Ukrajina“ v nás zanechala plno čerstvých dojmů a o ty jsme se museli podělit s našimi známými.

     Ovšem největším potěšením bylo po týdnu si konečně vychutnat teplou sprchu. Teprve pak, řádně zkulturněni a zcivilizovaní jsme přistoupili k celovečernímu obveselování neuvěřitelnými historkami. Zábava vydržela do dvou ráno.

     Z „klubáků“ dorazil Vláďa Gajdoš s F 124 SC a okolo půlnoci pak Ivoš s pětikilem.

          Sobota 1. 9. 2007

          Etapa: Zvolen - Zvolen, cca. 70 km

     Sobotní ráno, tradiční časná hodina nás nenechává na pochybách, na jaké akci vlastně jsme. No řekněte sami, je to normální? Budíček v sedm ráno..... Když vám u stanu začne troubit auto, nedá se jinak, nežli vstát. V osm pak startovala předváděcí jízda obohacená o několik úkolů. Další člen klubu, který se dostavil, byl Štefan, ovšem ten propásl start a viděli jsme ho až při polední pauze.

     Protože Ondrej už má povrzávající polské limuzíny plné zuby, vytváříme netradiční soutěžní teamy, já jedu s Vlasovcem. Ondrej s Půllitrem.

     Soutěž a trasa byla až přespříliš jednoduchá. Trať měřila nějakých 30 kilometrů a projížděna byla dle jednoduchého šipkového itineráře. Úkoly? Zastavení 50 cm od přední části vozu, nějaké testové otázky, odhad tlaku v pneumatikách, samokontroly.....

     Cílem bylo náměstí v Banské Bystrici a tam jsme plnili i poslední úkol. Ten se týkal muzea slovenského národního povstání, respektive počtu vojenské techniky.

     Mezi zúčastněnými vozy mimo obvyklých modelů bylo k vidění i několik lahůdek. Fiat Campagnola či nevšední, perfektně zrenovovaný vůz Fiat 850 Moretti. Celkem to bylo více než 60 vozů z Čech, Slovenska, Maďarska a dokonce i Polska.

     Po obědě je na programu spanilá jízda, která končí ve Zvolenu. O čtvrté odpolední započne vyhlašování vítězů, ze kterého si odnáším cenu pro druhého nejvzdálenějšího účastníka. První místo pak ukořistí Ivoš. Tak alespoň něco.

     Večer je věnován družné zábavě při, které posedáváme okolo ohně a opékáme buřty. Zábava vázne až okolo jedné ranní.

          Neděle 2. 9. 2007

          Etapa: Zvolen - Praha, 570 km

     V neděli nijak zvlášť nespěcháme, a tak ještě navštěvujeme zvolenský hrad. V jeho interiérech je však umístěna obrazová galerie, kterážto nás příliš neláká, a tak se kocháme pouze pohledem zvenku. Naší pozornosti neušla ani taková zajímavost, jako je obrněný vlak.

     Pak již vcelku nezáživná cesta domů, trochu se ztrácím u benzínové pumpy. Ivoš pomalu jede napřed a jede tak pomalu, že ho dojíždíme až v Čechách......

     My nabíráme další zpoždění díky drobné závadě na šestikilu. Prasklá příruba pod karburátorem způsobovala přisávání falešného vzduchu a tím znemožňovala klidnou jízdu neb motor neustále „chcípal“. Po odhalení příčiny se daří pouze provizorní oprava. Na prasklinu je napatlán silikon.

     S Ivošem se setkáváme u Ondreje v Hustopečích, kopírujeme fotky z Ukrajinského dobrodružství a čeká nás i večeře. Do Prahy odjíždíme až okolo osmé večer. Při poklidném tempu pětistovky mě domov vítá o půlnoci.

PS: Zajímavá zkušenost, tahle „Expedice Ukrajina“, když by byla ta možnost, vyrazil bych znovu, na rozdíl od Ondreje.... Seznámil jsem se tam s příjemnými lidmi a klidně bych využil nových kontaktů k dalším zážitkům. Jen vůz bych zvolil jiný, šestikilo přece jen není to pravé pro ukrajinské silnice. Za 10 dní najeto 3351 km při průměrné spotřebě 5, 7 litru. Na ukrajinské putování přitom stačilo nějakých 2500 korun. Příjemné. Ovšem repase podvozkových částí expedici poněkud prodraží.....



Ondřej Kroutil
Kronikář FCC

Fotogalerie :

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Ondřej Kroutil, Ondrej Nagy, Petr Polach

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka