1. listopad 2014 – "Expedice Zvířetice"
Poslední letošní vyjížďka a jedna z termínově nejpozdějších expedic. Přesto předpověď počasí není úplně špatná a slibuje i cosi jako polojasno.
U mě akce vyvolává krátké dilema „čím jet“. Tradiční expediční polský fiat je zablokovaný jiným vozem, takže zpočátku uvažuju, že asi budu muset jet unem, ale nakonec se domlouvám s Pedrem a Julií, že se svezu s nimi. V sobotu v půl deváté se tedy setkáváme v Nelahozevsi a vyrážíme na místo srazu. Že Pedro nevytahuje Fiata 125 a volí místo něj „civilní“ Stilo, mě snad ani tak nepřekvapuje a celkem je mi to dnes jedno, s unem bych na tom nebyl o mnoho lépe.
Na smluveném místě, tedy na benzince ve Staré Boleslavi, jsme právě načas, o půl desáté. Jsou tu už Vašek s Karlem, kteří také zvolili coby dopravní prostředek Fiata Stilo a Macourkovi s Lancií Gammou. Vzápětí přijíždí ještě jedna Gamma a Tříprsťák s Pandou. Pak volá Vaškovi Kronikář a hlásí mu, že dnes nedorazí. Smutné. Má historicky vůbec první „áčko“.
Nikdo z nás neví, jestli by měl přijet ještě někdo, a tak necháváme případným opozdilcům akademickou čtvrthodinku. Ukazuje se však, že už není na koho čekat a startujeme směr Luštěnice. Zde je naším cílem soukromá sbírka amerických vozů a automobilových modýlků, jejichž prohlídku bychom měli mít domluvenu. Orientace v Luštěnicích je však poněkud problematická. My onoho sběratele neznáme, ale ačkoliv všichni ostatní shodně tvrdí, že už u něj byli, nikdo neví, kde to je. Chytá se nakonec Vašek a dovede nás na místo. Tam už na nás čeká druhá část skupiny: Lída s Adélou, Jiřka, Enzo, Petr Výboch , Pepa Málek, Honza s přítelkyní a Vláďa Gajdoš s rodinou. To už je slušná účast.
Po náležitém přivítání a chvíli diskusí vstupujeme do muzea. Sbírka je značně početná a k naší radosti neobsahuje jen americké stroje, ale i několik italských, francouzských, německých… a třeba i japonských. Dá se tedy říci, že jí nechybí ani určitá pestrost. Od Messerschmittu KR200 po Cadillac Eldorado. Každopádně rozměry mnohých amerických křižníků jsou úctyhodné.
Dostatečně vykoukaní na automobily v životní velikosti přecházíme do druhé části expozice, která obsahuje modely automobilů rozličných měřítek. Je to snad ještě šílenější, než ta prostorově náročnější, část, kterou jsme právě viděli. Stovky, tisíce, ba možná desetitisíce modýlků. Americké, evropské, velké, malé, staré, nové, na jaké si jen člověk vzpomene. A když už máme pocit, že je toho víc, než dost, schody nás přivedou do patra, kde expozice pokračuje dalšími nacpanými vitrínami. To už snad ani není neškodné sběratelství, to už je normální posedlost. Ale výsledek je dechberoucí. Když vycházím ven, teprve si všímám cedule nade dveřmi: Muzeum splněný sen. Jo, to je výstižné a všeříkající.
V mezičase nás dostihl ještě Pullitr s rodinou a na chvilku se objevil i Dejv se synem, čímž naše skupina dosáhla početního maxima. Dalším bodem programu je oběd. Opouštějí nás Lancisti, ale v průběhu oběda je doplňuje Pavel s Eliškou.
Přejíždíme do centra Luštěnic a parkujeme u restaurace Mušketýr. V lokále je dosti plno, ale Pullitr nám vyjednává otevření zahrádky. No, ne že by byl až takový hic, ale sluníčko se skutečně snaží svítit a přestože budova restaurace zahrádce částečně stíní, dá se to vydržet. Na zahřátí navíc od podniku dostáváme deky, což se ukazuje jako vhodný doplněk přinejmenším pod sedací část těla.
Jíme, pijeme a hodujeme, mnozí si dopřávají i dezerty, ale přece jen nás to stále více tíhne k hřejivým paprskům sluníčka. Nehledě k tomu, že chceme-li ještě za světla vidět nějakou tu zříceninu, měli bychom se co nejdříve zvednout k odchodu.
Koordinovaně a v jedné velké skupině tak něco po druhé hodině odjíždíme ku Mladé Boleslavi a zastavujeme pod zříceninou hradu Michalovice. Sotva překonáme železniční trať, od náhodných kolemjdoucích se dozvídáme, že zřícenina byla otevřená pouze do konce října, takže tam ani nemusíme chodit. Nicméně povzbuzováni nedalekými domorodci a sílou naší tlupy, jali jsme se dobývat hradní bránu, přičemž zazněla i nějaká sborově skandovaná hesla. Takhle nějak to mohlo vypadat, když Husité obléhali Vyšehrad. My jsme však na rozdíl od nich byli neúspěšní.
Navrhuju přejezd ke druhé uvažované zřícenině, ale pod vedením Honzy se vydáváme na pěší pochod na jeden z okolních kopců s úmyslem shlédnout zříceninu z výše. Ostatně se svojí šikmou věží vypadá nemálo zajímavě, bohužel však všude v okolí nacházíme pouze ploty. Po bezvýsledné tříkilometrové procházce se tak opět vracíme k vozům.
Menší část výpravy nás opouští a jede domů, my ostatní ještě přece jen jedeme zkusit zříceninu Zvířetice. Není to daleko, pouhých 7 km, ale denní světlo se už chýlí k západu. Pedro řeší telefonicky nějaký pracovní problém, a tak aby nám ostatní neujeli, sedám za volant Stila já. Není to však nic platné, než nás na úzké cestě otočím, jsou všichni v tahu. Nicméně odhadujeme správný směr a dostihujeme kolegy těsně před cílem.
Parkujeme v Podhradí. Zřícenina se tyčí přímo nad námi, takže stačí podejít železniční trať a pak krátce stoupat lesem. U hradního mostu zjišťujeme, že i tato zřícenina je zavřená. Ačkoliv… jak se brzy ukazuje, ne tak docela. Cestička, prošlapaná nemálo návštěvníky před námi, se najde.
Zbytky hradu jsou prosté, ale mně se docela líbí. Ve věži, z níž se dochovala vnější polovina, jsou zřízeny schody s vyhlídkou, což rozhodně vypadá zajímavě, ale tam už se opravdu nedostaneme. Výhled z hradu je tak jako tak poznamenán ubývajícím světlem. Pod námi, podél Jizery, už se povalují chuchvalce mlhy a ani do dáli toho mnoho vidět není. Na druhou stranu, takový podzimní soumrak na zřícenině s měsícem i paprsky slunce rozhodně má něco do sebe.
Realizujeme společné foto u hradní zdi a pak ještě pár extra snímků pro Honzu s přítelkyní, ale už je opravdu málo světla. Jakýkoliv pohyb je na fotografii znát. Mezi ruinami zdí se pak ještě nějakou dobu vedou diskuse, ale šero nás vyžene pryč.
Pěkné to bylo. Vracíme se k vozům a vzhledem k tomu, že posezením u kávy neb čaje akci už nikdo nechce prodloužit, nezbývá, než se rozloučit. Po Mladou Boleslav většina z nás jede ještě společně, pak už pokračujeme jen s Enzem. Pedro hudruje, že s tím pětikilem jede jak na závody, holt je malý fiátek oproti Stilu v některých zatáčkách mrštnější.
V Mělníce se pak i my dělíme, Enzo pokračuje na Roudnici a my se vracíme do Nelahozevsi. Tam opět přesedám do svého vozu a po sedmé večer jsem doma.
P.S. Kvalitně strávený den. Organizačně sice mírně poznamenaný náhlou Kronikářovou neúčastí, s níž nikdo nepočítal, ale poradili jsme si se vším. A jako poslední vyjížďka letošní sezony to byla rozhodně povedená akce.
|