Poděbrady 2000
Poděbrady 2001
Poděbrady 2002
Poděbrady 2003
Poděbrady 2004
Poděbrady 2005
Poděbrady 2006
Poděbrady 2007
Poděbrady 2008
Poděbrady 2009
Poděbrady 2010
Poděbrady 2011
Poděbrady 2012
Poděbrady 2013
Poděbrady 2014
Poděbrady 2015
Poděbrady 2016
Poděbrady 2017
Spanilá jízda 2000
Spanilá jízda 2001
Spanilá jízda 2002
Spanilá jízda 2003
Spanilá jízda 2004
Spanilá jízda 2005
Spanilá jízda 2006
Spanilá jízda 2007
Pražská jízda 2008
Pražská jízda 2009
Pražská jízda 2010
Pražská jízda 2011
Pražská jízda 2012
Pražská jízda 2013
Podzimní jízda 2014
Podzimní jízda 2015
Podzimní jízda 2016
Podzimní jízda 2017
Dovolená s Fiaty 2001
Dovolená s Fiaty 2003
Dovolená s Fiaty 2004
Dovolená s Fiaty 2005
Dovolená s Fiaty 2006
Dovolená s Fiaty 2007
Dovolená s Fiaty 2008
Dovolená s Fiaty 2009
Dovolená s Fiaty 2010
Dovolená s Fiaty 2011
Dovolená s Fiaty 2012
Dovolená s Fiaty 2013
Dovolená s Fiaty 2014
Dovolená s Fiaty 2015
Dovolená s Fiaty 2016
Dovolená s Fiaty 2017
Víkend s Fiaty 2001
Víkend s Fiaty 2002
Víkend s Fiaty 2004
Víkend s Fiaty 2005
Víkend s Fiaty 2006
Víkend s Fiaty 2007
Víkend s Fiaty 2008
Víkend s Fiaty 2009
Víkend s Fiaty 2010
Víkend s Fiaty 2011
Víkend s Fiaty 2012
Víkend s Fiaty 2013
Víkend s Fiaty 2014
Víkend s Fiaty 2015
Víkend s Fiaty 2016
Víkend s Fiaty 2017
Expedice Říp
Expedice Kokořín
Expedice Pravda
Expedice Ukrajina
Expedice Grossglockner
Expedice Peklo
Expedice Konopiště
Expedice Halíř
Expedice Písty
Expedice Terezín
Expedice Lužná
Expedice Zvířetice
Expedice Strnadice
Expedice Tuzex
110 let FIATu
Kunratická tvrz 2009
Kunratická tvrz 2010
Akce Plzeň
Pizza Party
Klubové schůzky
Výroční schůze
 
Reklama :

DOMÉNY - WEBHOSTING - SERVERHOSTING

4. – 12. červenec 2009 – Dovolená s Fiaty v Česko-saském Švýcarsku


     Pro některé se příchod dne odjezdu na dovolenou neuvěřitelně vlekl, některým zase přiletěl jako vítr. Já patřil k těm druhým, veškerý volný čas a ještě nějaký navíc jsem věnoval přípravě staronového vozu Fiat 850. Po dvou letech jeho nečinnosti jsem se na jízdu s ním docela těšil, ale nejdříve bylo nutno opravit pár drobností.... Po té co jsem komplet rozebral a vyčistil převodovku (nešla řadit dvojka), provedl GO náprav a brzd, částečně rozebral a vyčistil motor, jsem měl opravdu co dělat abych vůbec termín dovolené stihl. 4 dny před odjezdem byla provedena první zkušební jízda a hned jsem vyrazil na technickou.

     Byl jsem zvědav co při dovolené upadne nebo přestane fungovat, na nějaké důkladnější prověrky prostě nebyl čas, ale to bych ani nebyl já......

          Den 1. – Sobota 4. července 2009

     Sraz na obvyklém místě – Mělník, benzinová pumpa Benzina v deset dopoledne.

     I přes to, že jsem vstával v šest hodin ráno, tak trochu nestíhám. Vyzvednout auto v garáži, nanosit do něj bagáž, na zahrádku připevnit kočárek, dětskou postýlku, stan..... Ano, mými spolujezdci se pro letošní dovolenou stává Renata s malou dvouletou Jůlií.

     Takže, s malým zpožděním jsem v 10:30 v Mělníku. Je to veliká sláva, už se nemůžeme ani dočkat. Vítáme se s Pedrem – Fiat 125 ve zcela novém kabátě. Dále pak s jeho bratrem Pepou – Fiat 125p, kvůli plánované účasti na akci Fiat Regata, byl nutný druhý vůz plný součástí plavidla. Nechyběl ani Ivoš s Kačkou – Fiat 850, též vybavený zahrádkou. Karel a Dáša – Fiat 850 Special. Vojta, Pavla a Eliška – Fiat 127. Což jsou prozatím všichni a můžeme tedy vyrazit.....

     Nemůžeme..... je tu první problém, nějak se mi nedaří nastartovat, pomáhá až roztlačení. To ta dovolená pěkně začíná....

     Další jízda je vcelku dobrodružstvím, neb nejenže motor nechce chytat, ale i tak trochu pokašlává až nakonec zvadne úplně. Na frekventovaném kruhovém objezdu je to situace obzvláště prekérní. Ještě že je za mnou připravena pohotovostní záloha fiatářů....

     A další komplikace. Sotva vyjedeme z Mělníka – kolona. Ale jaká! Odhadovali jsme to na téměř tři kilometry a drkocali to hodinu. V parnu, kdy se teplota ve stínu blížila třicítce to bylo opravdu na pováženou. Však také můj Fiat po několika minutách začal stávkovat a dobrý kilometr jsem ho tlačil...

     Dále už to šlo jako po másle a v Doksech jsme na další benzinové pumpě rozšířili kolonu. Přidal se Enzo se svým stále oblíbenějším Fiatem 500 a Mirka se Škodou Felicií.

     Program byl nasnadě, nedaleká zřícenina skalního hradu Jestřebí a oběd ve stylové roubence. Hrad samotný byl nevelký, poměrně snadno dostupný. Z jeho vrcholu pak byl skvělý výhled do celého okolí, zejména na blížící se bouřkový mrak. Prohlídku jsme tedy rychle ukončili a následoval zrychlený přesun na oběd. Nejvyšší čas! Sotva za námi zapadly dveře roubenky, spustil se liják a hromobití. Z příjemného tepla chalupy, od stolu prohýbajícího se pod jídlem, to však nebylo až tak tragické. Pršet ne a ne přestat, oběd se tedy protáhl až do tří odpoledne, kdy déšť konečně na chvíli polevuje.

     Skupina „A“, tedy Ivoš s Vojtou jedou napřed, zajistit chalupu a ubytování. My ostatní volíme ještě návštěvu zámku Zákupy. Cestou se opět rozpršelo, prostě typická dovolená.

     Nicméně zámek stál za shlédnutí, zvláště když při jeho prohlídce se přes nás přehnala divoká bouřka, což nebývale oživilo prohlídku a my pak ze zámku vstoupili rovnou do krásného slunečného odpoledne.

     Následovala bezproblémová jízda do Sloupu v Čechách, kde bylo zajištěné ubytování ve stylové roubené chalupě. A čekají zde na nás i další zúčastnění fiatáři – Vláďa Gajdoš se ženou Zuzkou a dcerkou Péťou – Fiat 128 SC, Martin & Martin – Fiat 127 a nový dovolenkující fiatář Pavel Pondělík – Fiat 126p.

     Obhlíželi jsme naše ubytovací zařízení, rozmisťovali zavazadla do pokojů a přemýšleli co s načatým večerem. Zvítězily toulky po okolí. Sloup je naprosto úžasné místo, kde můžete navštívit hrad, skalní město, vyhlídky či jeskyně. Zvolili jsme to poslední - Samuelovu jeskyni, odkud je zároveň i nádherná vyhlídka na celé město se skalním hradem. Když jsme si pak ještě mohli v osm večer dopřát točenou zmrzlinu, nemělo dnešní odpoledne chybu.

     Při návratu nás již očekávala další posádka Kačka a Pavel – Fiat 500, pro rozlišení obou Kaček byla majitelka vozu Fiat 500 překřtěna na Kukačku. A o něco později dorazila poslední dnešní posádka Vlasovec a Ondrej – Fiat 600 D, fiat byl navíc vybaven zahrádkou se stylovým vakem. Povídání nebralo konce, postele nás přivítaly až po jedné ráno.

          Den 2. – Neděle 5. července 2009

     9:00 odjezd. Časový plán se nám téměř zdařil a odjezd v 9:30 je ještě v normě. Jedeme do Děčína okouknout zámek, pak rozhlednu a jen tak brouzdat městem.....

     Parkoviště na náměstí je sice dostatečné, ale přesto přeplněné. Což pro nás není problém, Fiat zabere jen málo místa a kam se normálně vejdou 2 vozy, tam v pohodě nacpeme čtyři Fiaty. Určujeme tak nový způsob městského parkování. Trochu nám šlape na paty čas, přeci jen poledne pomalu na krku a před námi je toho k prohlížení ještě více než dost....

     Nejprve se chystáme na prohlídku zámku Děčín, po dlouhodobém „okupování“ různými armádami jsme zvědavi jak si město poradilo s rekonstrukcí a co vlastně bude k vidění v mobiliáři. K zámku pak vede velmi zajímavá přístupová cesta, nazvaná „Dlouhá jízda“. Jde o částečně ve skále vylámanou silnici, lemovanou až 8 metrů vysokými zdmi. Impozantní je její délka 292 metrů i šířka rovných 10 metrů.

     Do prohlídky zámku nám zbývá téměř hodinka a tak času využíváme k návštěvě růžové zahrady s velmi pěkným výhledem do centra města. V zámku samotném toho k vidění opravdu příliš není. Nutno však smeknout před restaurátory! Z jakých ruin povstaly místnosti a výzdoba.....

     Dalším navštíveným místem je Pastýřská stěna s hotelem. Lze odtud obhlédnout celé město se zámkem a vybereme si dokonce i restauraci na oběd. Nejvýznamnějším faktem tohoto místa však zůstává setkání s dalšími dovolenkujícími fiatáři, kteří si z důvodů drobotiny přáli komfortnější ubytování. Jsou zde s celou rodinou Pavel Linda & Pavel Nonner. Pavel Nonner pak jako pravý fiatář přijel „kombíčkem“ - Fiatem 128. Společný program nám bohužel nevychází.

     Oběd si dopřáváme v restauraci imitující palubu lodi, výběr jídla není nijak ohromující, ale jíst se dalo. Ze třetího poschodí a terasy jsme se zaujetím pozorovali provoz na řece Labe a dobře nám dělal i zájem o naše vozy.

     S přibývajícím časem jsme se nějak nemohli dohodnout na dalším postupu, nicméně program dne byl jasný – Děčínský sněžník. Tuto významnou dominantu si přeci nenecháme ujít.

     Na parkovišti (které si nejprve nechala obsluha zaplatit) jsme se dozvěděli, že rozhledna na Sněžníku zavírá v pět. Bylo za pět minut půl páté, tudíž to asi nestihneme. Nasazujeme ostré tempo. Ačkoli je rozhledna na stolové hoře a zdálky se jeví jako placka, výstup rozhodně placku nepřipomíná a zvládnout to za půl hodiny je, řekl bych, slušný výkon. I když po mě přisupělo ještě x dalších. Vyhlídka stála za tu námahu a kamenná rozhledna z roku 1864 měla co nabídnout.

     Je šest odpoledne a většina je unavena celodenním putováním, však ten Děčín není zrovna za rohem. Nicméně podaří se mi přesvědčit Renatu, Karla s Dášou a Pavla s Kukačkou k poslední dnešní exkurzi, návštěvě Tiských stěn.

     Tiské stěny, skalní město v Labských pískovcích je nádherné. Pro pokročilou hodinu jsme se rozhodli projít jen menší okruh, výhodou pozdně odpolední návštěvy byla absence turistů a výběrčích poplatků za vstup i parkovné.

     V osm večer opouštíme Tiské stěny, v devět jsme v chalupě. Umrtvení a uondaní. Večerní zábava probíhá ve společenské místnosti, ale balím to poměrně brzy, o půlnoci.

          Den 3. – Pondělí 6. července 2009

     I dnes překvapivě probíhá program dle plánů. Míníme navštívit jetřichovické skalní město a nějaké ty zříceniny hradů.

     Odjezd se jako obvykle mírně zdrží a tak do Jetřichovic, výchozího místa, přijíždíme až po desáté dopolední. A první navštívenou zajímavostí byl skalní hrad Falkenštejn ze 13. století. Tedy po těch letech spíše jeho skrovných zbytků.

     Přístup ke skalnímu suku na jehož vrcholu lze nalézt zbytky základů hradu je snadný. Z Jetřichovic je to slabý kilometr po asfaltce, dále pak už poněkud náročnější šplhání strmou pěšinou vyšlapanou v pískovcové skále. Pokud popadnete dech, stačí zvednout hlavu a na vrcholu skály, pod kterou se nalézáte, je hrad Falkenštejn. A zde také začíná poslední část výstupu na nepřístupně se tvářící skálu. Již dole pod hradem nelze minout cedulku se zákazem vstupu a zde je pak jasně patrné proč tomu tak je. Tři metry nad zemí začíná náznak schodiště vedoucí skalní rozsedlinou až na samý vrchol. Šplhání po vratké kládě je jen malou rozcvičkou na začátek a klaustrofobikům či podobně postiženým lze jen doporučit návrat na zem. Nicméně těm, co vytrvají, se naskytne naprosto úchvatný rozhled na Jetřichovické skály a okolní lesy. Průzkumu lze podrobit i v zemi zahloubené základy hradních místností a studnu. Jestliže výstup byl náročný, pak sestup je opravdovou zkouškou odolnosti. Nicméně všichni co se dostali nahoru, dostali se i dolů, nejsme žádná „béčka“.

     Pokročilý čas rozdělil naši skupinu na „vyhlídky chtivé“ a poněkud méně náročné „mlýnu chtivé“. A tak zatímco skupina „A“ míří po pohodlné cestě k Dolskému mlýnu, skupina „B“ si v parném, neřkuli letním vedru, užívá výstup na Mariinu vyhlídku. Převýšení téměř tří stovek metrů z nás brzy činí pouze funící individua, je to očistec. Opravdu nemůžu doporučit drápat se na skálu uprostřed léta, když teplota ve stínu stoupá na tropických 30 stupňů. Na vrchol Mariiny vyhlídky se tak dostávají pouhé trosky bývalých nadšených výletníků z řad fiatářů. Když už však vydýcháte kyslíkový deficit, až se vám z úžasného výhledu zatočí hlava. Nádhera Jetřichovických skal vynikne v plné kráse.

     Pokoušíme se ještě slézt nedalekou Vilemíninu stěnu, což se ku podivu všech i daří. Dopřáváme si tak i pohled z odstupu na samotnou Mariinu vyhlídku a jednu společnou fotku na vrcholku skal. Pro další postup směrem Rudolfova vyhlídka již, stran ostatních, nenalézám dostatečné pochopení a samotnému se mi nechce.

     Sestup je až směšně jednoduchý i když všudypřítomné kořeny ho mírně zpestřují. Kotrmelec, který záhy uskutečním je zdrojem zábavy pro ostatní turisty, já se však kupodivu až tak nebavím.....

     Protože rostou houby a my jdeme lesem, nemůže to dopadnou jinak, než že jich nějaké to kilíčko nasbíráme. Od muchomůrek růžovek, přes bedly až po hříbky. A pak jdeme na oběd. Pozdní oběd. Velmi pozdní oběd. Jsou dvě po poledni.

     Jetřichovický hotel nás překvapil, tušit, že v jeho bezprostřední blízkosti se nachází plavecký bazén, jen těžko bychom pokračovali v dalším výletu. Ochladit rozpálená a zpocená těla. A stačilo jen tak málo, mít s sebou plavky.... V hotelové restauraci si každý dopřává dle své chuti a stavu financí. Na obědě nás pak akorát střídá skupina „A“, navrátivší se z výletu k Dolskému mlýnu. My tam míříme právě teď.

     Je to jen pár kilometrů autem a o něco víc než dva kilometry pěšky lesem. Terén je nenáročný, postačí pouze sledovat lesní cestu prošlapanou stovkami turistů. Trochu nás zmátlo turistické značení až kousek před cílem. Modrá značka znamenala poněkud adrenalinovou variantu přístupové cesty a my se po ní, samozřejmě nevědomky, vydali. Vedla podél potoka po úzké pěšince, navíc vysoko na skále (k velké radosti Kukačky) a vyžadovala značnou dávku obratnosti a stability.

     Dolský mlýn, dnes již jen romantická ruina kdysi výstavního vodního mlýna postaveného v 16. století. Fungoval až do roku 1945, kdy začal po odsunu jeho německých obyvatel chátrat. Do povědomí turistů se patrně dostal i díky pohádce Pyšná princezna.

     I my tedy procházíme dějinami a nahlížíme do místností bývalého mlýna. Nedávná povodeň, která se zde přehnala, poškodila mosty, mlýnský náhon i jez. Naplaveniny jsou jasně patrné a trochu kazí romantický dojem, ale jinak je to pěkné a nevšední místo. Při kochání ruinou jsme si ani nevšimli, že většina turistů mlýn zvolna opouští. Obrovský mrak zastiňující slunce nás měl varovat již dříve. Tak se stalo, že na půli cesty k autům doslova padla voda. To snad ani nebyl déšť, v mžiku jsme byli promočení do poslední nitky a ochrana v podobě statného smrku pod kterým jsme se schovali byla jen symbolická. Když i po půl hodině čekání počasí nejevilo změnu a pod stromem pršelo stejně jako vedle něj,dali jsme se dále na cestu. Pak už nám to bylo všechno jedno, cestou, necestou, louží, nelouží. Jeden kilometr brutálním lijákem považuji za nejsilnější zážitek z celé dovolené, umocněný ještě roztlačováním mého vozu. Když už jsme konečně usedli a rozjeli se, přestalo pršet.....

     Ale rozmarům dnešního dne ještě nebyl konec. Už jsme trochu osychali a 850 začala i topit, když uprostřed křižovatky vydechla naposled a už se nedala natočit. V mokrých a také notně studených tričkách jsme se jali zkoumat příčiny náhlého zastavení. To, že vůz přestal dobíjet, jsem již věděl, ale že baterie nevydrží už ne..... Vláďa Gajdoš mi poskytl svoji, ale situace se nijak nelepší. Po výměnách cívky, kondenzátoru a dalších komponent pomohlo až rozebrání rozdělovače a jeho opětovné složení. No hurá. Příjezd na chalupu v devět večer a náběh na slušnou chřipku, smutná bilance. Nicméně večer nekončí a bylo ještě veselo. Přijíždí Honza Odstrčil se Zuzkou a přiváží mi nový regulátor napětí k dynamu. Nelením a ještě večer za tmy a asistence Vlasovce a Vládi ho montuji do vozu. Zkušební jízda je slibná, ani po několika kilometrech kontrolka nesvítí. Navíc ještě stíhám získat kontakt na nedalekou sklárnu v Lindavě do které bychom rádi nakoukli. To byl ale den!

          Den 4. – Úterý 7. července 2009

     Copak tu máme na úterý? Kultura v podobě renesančního zámku Lemberk. Hned jakmile vstaneme, připravuje se odjezd. Ani dnes se skupina nedělí a opět tak vyjíždíme společně. Během jízdy mě čeká nemilé překvapení, po půl hodině se totiž rozsvěcuje kontrolka dobíjení. Hmmm. U benzinové pumpy několik hladových vozů tankuje, já zkoumám zánovní (a navíc vypůjčený) regulátor, je spečený a tudíž nefunkční, asi bude problém jinde....

     Zámek Lemberk je úchvatný, stavba sic zvenku trochu opršelá a potřebovala by omítnout, nicméně nádvoří je pěkně zrestaurované a z věže slušný výhled. Ani prohlídka nebyla nijak nezajímavá, nádherné (a nejen štukové) stropy většiny místností jsou prostě dokonalé. Dozvídáme se i nějaké drby ze života svaté Zdislavy z Lemberka.

     Po prohlídce Lemberku míříme na další zámek, tentokrát jde o klasicistně přestavěný Grabštejn. Protože se však čas již poněkud nachýlil, volíme nejprve oběd. A pro skupinu čítající 20 osob zabere čas oběda dobré dvě hodiny.

     Grabštejn je oproti Lemberku jen „chudým příbuzným“. Povstává však jako bájný fénix z popela a trosek. Že je zde vykonán již řádný kus práce je patrné z fotek probíhající rekonstrukce, nicméně bude to ještě na roky..... Spokojíme se tedy s prohlídkou strohých místností, svou výzdobou a mobiliářem připomínajících spíše prostory hradu. Našemu zájmu neunikne ani věž, kdež se neopomeneme zviditelnit zvoněním na zvon.

     Výjimečně brzy jsme zpátky na chalupě, alespoň se však budeme moci věnovat společné zábavě. Na programu je totiž 2. ročník zábavy pro vodomilné jedince „Fiat Regata 2009“. Přípravy vrcholí, některá plavidla jsou trochu náročnější na montáž, ale to se poddá. Dovětek, že se soutěží za každého počasí se letos opravdu překonal.

     Protože je zatím dostatek času, věnujeme se nejdříve údržbě vozů. Enzo diagnostikoval závadu na své pětistovce, ten podivný hukot z přední nápravy způsoboval defekt pneumatiky a boule to byla opravdu zdatná. Vláďa Gajdoš se rýpe pod kapotou svého kupé, prý jen taková maličkost. A já se, jak jinak, dobývám do dynama. Dynamo včetně regulátoru odešlo (až na věky věků, ámen). Poslední záchranou byl o situaci informovaný Tříprsťák, který se odpoledne dostavil ve voze Fiat 600 D. Kupodivu přitom pobral nejen svou početnou rodinu čítající 3 děti a manželku, ale dokonce i náhradní dynamo a regulátor. Bohužel dynamo na Fiata 600 nikoli na Fiata 850 a navíc zcela jiný typ, tudíž naprosto nekompatibilní. Škoda. Výsledek? Moje 850 stále nedobíjí.....Ale proč si kazit náladu, před námi je velká událost dnešního dne - Fiat Regata 2009.

     Je nádherné letní odpoledne a my spěcháme k vodě. Akce bude probíhat na koupališti s exkluzivní pláží a bílým pískem. Turian a Turian mají složité plavidlo, je potřeba velké zručnosti a dostatek času. Výsledek ale bude jistě stát za to. Polský Fiat je plný součástek i když zatím nelze vytušit jak bude výsledný produkt vypadat. I Enzo se dopraví na pláž spolu s vozidlem, jeho plavidlo je sice menší, ale docela těžké, takže kdo by se s ním vláčel?

     My ostatní zatím v poklidu přicházíme na pláž pěšky a začínáme rozbalovat další méně či více neobvyklá plavidla. Fantazii se meze nekladou a tak lze spatřit třeba plovoucí berušku. I když v počáteční fázi převlékání Karel působil, mírně řečeno, zženštile. Všichni se navíc vybavují nezbytnými nohavičkovými plavkami evokujícími 20. léta minulého století. Zkrátka radost pohledět a nelze se tedy divit zvýšenému zájmu okolí, kdy stanující přestávají vařit, sledujíce naše podivné počínání. Situace nabírá dramatičnosti při zakaboněném nebi, mraky se honí opravdu černočerné, déšť, potažmo hromy blesky na sebe nenechají dlouho čekat.

     A tak hurá na vodu, dokud je počasí alespoň přijatelné. A copak tu máme:

          Jacky Ickx ve formuli 1 – Pepa Holeček s mechanikem Pedrem
          Plavidlo Regata 100 S na ruční pohon – Enzo
          Beruška – Karel
          Námořník – Vlasovec
          Plavčík – Kronicar
          Příležitostní mechanici a údržbáři, toho času bez plavidla – Ondrej & Pullitr

     Když už jsme mokří, ani nám ten déšť nevadí a bezuzdě řádíme. Zato plavidla si vedou poněkud nesourodě. Karel záhy vodní hrátky opouští, kostým Berušky ho prý stahuje pod vodu. Jacky Ickx přichází po minutě plavby o první součástky formule, během několika dalších minut se jeho plavidlo beznadějně potápí. Enzo se vzdaluje, udržení směru plavby zjevně nepomáhá ani instalované zpětné zrcátko. Po pirátském ataku „Námořníka“ na plavidlo „Plavčíka“ jde plavidlo „Námořníka“ ke dnu. Plavčík je po spojeném úsilí mechaniků a „Námořníka“ vyhozen z lodi. Tolik ze stručného dějinného přehledu 2. ročníku Fiat Regaty - 2009.

     Plavidla jsou rozebrána, vypuštěna, odnesena a uklizena. Už se těšíme na další ročník, který jistě přinese opět leccos zajímavého. Vítězi jsou jednoznačně prohlášeni Enzo a Pepa Holeček, jejich plavidla, ačkoli měla nějaké ty drobné mušky, byla jasně nejzajímavější.

          Den 5. – Středa 8. července 2009

     Opouští nás Martin & Martin & Pavel, v řeči vozů to je Fiat 127 a Fiat 126p. My ostatní nemůžeme vynechat symbol Česko-saského Švýcarska – Pravčickou bránu. Hřensko, výchozí bod túry, není zrovna kousek a dojet k hranicím s Německem chvilku zabere. I přes poměrně brzký výjezd vysazujeme „slabší skupinu“ (ženy, děti a jinou zvěř) u odbočky na lesní pěšinu až krátce před dvanáctou hodinou. Z ní je to na Pravčickou bránu už jen kousek (asi 2,5 kilometru do kopce). Řidiči a ti otrlejší pak odjíždějí do zhruba kilometr a půl vzdáleného Hřenska, na jehož okraji parkujeme. Zpestřením jinak vždy nezajímavého parkování je slovní potyčka s výběrčími parkovného. „Stovku za den? Není to moc? Na parkovacím lístku není uvedeno DIČ ani adresa! Tak to si strčte za klobouk!“ Tak nějak prý probíhalo dohadování okolo parkování a škoda, že jsem o to přišel. Já jsem, na rozdíl od ostatních, parkoval až na samém okraji parkoviště, za hranicemi města a tyto informace, potažmo „výběrčí“, ke mě ani nedorazili! Asi usoudili, že už to nemá cenu dále zkoušet. Zprostředkovaně jsem se informace o parkování dozvěděl až v půli výstupu na Pravčickou bránu a upřímně řečeno, sám o sobě cpát někomu kilo za tři hodiny parkování....

     Výstup po turisticky velmi exponované stezce není náročný, ale krpál je to slušný. Po necelé hodince stoupání, kdy toho k vidění moc není, se před námi vynoří stylový zámeček Sokolí hnízdo a v zápětí i to oč tu běží, samotná Pravčická brána. Rozměry jsou úctyhodné a v řeči čísel to znamená 16 metrů výšky a 26 metrů šířky.

     Další hodinu pak bloumáme po okolních skalách a vyhlídkách, o zábavu tak máme postaráno. Oběd si i přes velký hlad nedopřáváme, ceny jsou zde totiž více než lehce přemrštěné. Sestupujeme tedy zpět do údolí na parkoviště, kde se u aut skupina dělí, zatímco jedni již mají výletu dost a jedou zpět na chalupu, druzí by ještě rádi stihli plavbu na lodičkách Edmundovou soutěskou po řece Kamenici.

     Pro pokročilý čas si bohužel můžeme dopřát tak akorát rychlé a zdravé občerstvení ve formě klobás a hranolků s kečupem. A pak kvaltovat po pěšině podél řeky až ke hrázi, odkud začíná plavba. Procházka je to na dobrou půlhodinu a to ještě velmi rychlým pochodem, ale máme kliku a stíháme poslední dnešní plavbu. Štěstí máme hned dvakrát, dnes mají poprvé po povodních na řece Kamenici prodlouženou otevírací dobu.....

     Vtipem zřejmě musí oplývat všichni převozníci a ani ten náš nebyl výjimkou. Dozvěděli jsme se tak, kde hledat draka, vodníka, hada a jiné příšery, ale i nějakou tu perličku z historie – psal se letopočet 1890 a náklady na zpřístupnění Edmundovy soutěsky se vrátily za jediný rok! Na závěr plavby nás pak čekal špagátový vodopád.

     Abychom nemuseli těch pět kilometrů šlapat zpátky, ihned po vylodění zakupujeme zpáteční jízdenky a čekáme na odvoz. A kupodivu zbyl na nás stejný převozník, bohužel prý při první plavbě vyčerpal veškeré historky a hlášky....... Nicméně i tak to byl zážitek na který se nezapomíná.

     Je šest odpoledne a my přicházíme k vozům, nežli se usadíme, proběhne ještě válečná porada, jejímž výsledkem je společná jízda do Nového Boru, kde si dáme večeři.

     Restaurace je to pěkná a útulná, akorát ten hlad je už nesnesitelný, nejsem zvyklý večeřet až osm hodin. Co v osm hodin! Kuchař nápor lehce nestíhá, takže jíme až o hodinu a půl později....

     Pak už nezbývá než dojet do Sloupu a probrat dnešní zážitky. Večer je ještě oficiálně vyhlášen vítěz 2. ročníku Fiat Regaty. Pro dvě stejně zajímavá a nevšední plavidla se jím letos stávají hned dvě posádky – Enzo se svým rukama poháněným plavidlem Regata 100 S a i přes brzké potopení a totální rozklad plavidla - Pepa Holeček – jako Jacky Ickx s formulí 1.

          Den 6. – Čtvrtek 9. července 2009

     Dnes nás čekala speciální exkurze do podzemních prostor bývalé letecké továrny Rabštejn – Janská. Po předchozí telefonické domluvě bylo vše dohodnuto na 10. hodinu a v 9:45 jsme parkovali před rozlehlým areálem bývalých přádelen, za války přeměněných na pracovní lágr a leteckou továrnu.

     Počasí nám příliš nepřálo, celou cestu silně lilo a ani při čekání na průvodce počasí nejevilo ochoty ke zlepšení. Jako zmoklé slepice jsme postávali po stříškou jedné z budov a netrpělivě očekávali zahájení prohlídky. Mimo většiny obyvatel chaty Sloup dorazil i Pavel Linda s Bohdanem a spol.

     Průvodcovství samotného se chopil místostarosta obce Janská a i přes obtíže, jež způsobila velká voda a jejímž škodám a odstraňování následků se musel věnovat, naši prohlídku neošidil a strávil s námi zajímavé 2 hodiny. Staré štoly a podzemní prostory jsou znovu zpřístupněné po 60-ti letech a ke shlédnutí je zde expozice věnující se historii Rabštejna. Zejména pak období 2. světové války.

     Asi největší dojem v nás zanechala ta úplně poslední informace, totiž možnost projetí největších podzemních chodeb vlastními vozy. To znamená, že po zavírací hodině, okolo páté odpoledne, se po předchozí domluvě můžeme zúčastnit jedinečného zážitku. To už stojí za úvahu! Jenže do konce dovolené už to zřejmě nestihneme.... škoda.

     Po prohlídce se skupina rozpadla, část jela na oběd do České Kamenice, druhá pak zpět do Sloupu vyzvednout své drahé polovičky. Ke druhé skupině jsem patřil i já a po skrovném obědě si plníme hlavní závazek celé dovolené, totiž skupinové focení.

     A tentokrát máme opravdu exkluzivní pozadí. Ve dvě hodiny se sjíždíme na parkovišti u Kamenického Šenova. Za námi se tyčí Panská skála, jinak též varhany, proslulý vulkanický čedičový suk s pravidelnými pěti až šestibokými sloupci. K jeho turistické oblibě přispěla i zde natočená scéna z pohádky Pyšná princezna.

     Po tom, co se do sytosti pokocháme skálou, prolezeme okolí a nafotíme desítky snímků, můžeme přistoupit k realizaci samotné „akce“. Rozmisťujeme vozy, manévrujeme a parkujeme, na úzkém parkovišti je to pro některé skutečně obtížné. Hodina zaplacená na parkovišti stačí jen tak tak, ale nakonec vše zvládáme a to i s focením jednotlivců.

     Výjezd je tak trochu komplikovaný, když Tříprsťák ztrácí parkovací kartu a některým se i přes uskutečněnou transakci odmítá zvedat závora. Někdo pak závoru objede po chodníku, jiný to řeší „nalepením“ nárazníku na nárazník vozu před ním. A všichni se tak úspěšně dostávají ven.....

     Program, který je před námi, průvodce hodnotí jako pro náročnější povahy, a tak se skupina opět drolí. Dominanta České Kamenice – Kamenický hrad je, jak už to tak u hradů bývá, postavený na vysokém kopci a zaparkovat se dá pouze pod ním. Nás tak čeká opravdu náročný několika kilometrový výstup. Ale stálo to za to. Přístupová cesta je sice poněkud rozmáčená po předchozích deštích, což je v bahnitém terénu docela nepříjemné, alespoň je však nějaká sranda. Ani vrcholová stezka skrz lávové pole plné ostrých kamenů také není z nejpříjemnějších, jinak by to ale byla nuda. Hrad byl založen v roce 1430 a o dvě století později je již pustým. Přesto je dochován zbytek obytné věže a obvodových hradeb, v rohu paláce je navíc postavena dřevěná rozhledna, která umožní opravdu panoramatický výhled.

     Cesta zpět je více méně totožná s tím rozdílem, že se pokoušíme jít zkratkou skrz pole, kde je sice méně bahna, ale o to více bodláků a podobného obtížného býlí.

     Protože se přibližuje čas večeře, znovu dumáme nad dalším programem. Nedá se nic dělat, volíme návrat do Sloupu a občerstvení v přilehlých restauracích, večer se totiž pojede 6. ročník „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“.

     Ani cesta do sloupu nepostrádá punc neobvyklosti, zdržím se tankováním a při dohánění kolony mě na okraji Nového Boru zastavuje jakýsi fanoušek značky Fiat. Jako bývalý majitel vozu Fiat 850 schraňoval nějaké náhradní díly a za symbolickou cenu by je odprodal, takže se mám zastavit. Tomu se nedá odolat, takže spolu s Pepou usedáme do 125p (už jen kvůli prostoru) a vyrážíme na nákupy. Po hodině přebírání dílů ve sklepě a v garáži si odvážím pár drobností na 850 a dvě krabice vesměs nových dílů na ladu 2101, včetně téměř kompletní plechařiny, což se bude někdy hodit. To zase stálo za to.

     Večer se blíží, nervozita stoupá a ve 22:00 přesně započne „šestá noční rallye“ v režii Ódi a Bódi. Mám malý problém, 850 stále nedobíjí a to je při noční jízdě poněkud nepříjemné. Takže rychle ještě dobíjím baterii na nabíječce a s plochým klíčem číslo 10 a 13 obcházím vozy, které se jízdy nezúčastní. Nakonec pod kapotou mé 850 trůní ještě 4 náhradní baterie, což by snad mělo dostačovat. Ale dneska jsou hybridní vozy módní.....


     Deset večer. Start ve stylu Le Mans, kdy všichni zároveň dostáváme instrukce, jízdní výkaz a poměrně podrobnou mapu okolí. Ale co s ní dále? Asi jsme trochu natvrdlejší, neb než se zorientujeme, je půlka posádek pryč. Mimochodem mou posádku tvoří Renata a Pavla :-)

     Instrukce k úkolu, který chápeme jako nejbližší, jsou jasné: „Na břehu jezera, kde hluboký je les, z hlavní cesty podél plotu sjedeš. Pokračivší po lesní stezce, na levé straně vchod do bludiště nalezneš.“ Hmmm. Takže hledat poblíž koupaliště, zde ve Sloupu. Kupodivu se daří, i když notně nám v tom pomáhá předešlá posádka Tříprsťák & Pavel Linda. Jejich vůz v hustém podrostu nelze přehlédnout a svit baterek i poněkud hlasité dohadování rovněž ne. Proběhnout bludiště je v pohodě, ale ta matematická rovnice je nad naše síly, nějaký výsledek sice vypočítáme, ale.... Počítá se celkový čas, nu což.

     Držíme se Tříprsťáka, šestikilo svítí za dva a já těsně za jeho nárazníkem uháním se svým vozem, jedu na parkovačky ve snaze ušetřit baterii. Plníme samokontrolu, opsat letopočet z kostela je hračka (i když, jak se později dozvídáme, někteří při tom byli lustrováni policií, ach ti bdělí občané!) a uháníme k dalšímu úkolu.....

     „V zatáčce, ve stínu skal, pustý kostel svou pouť zanechal. Kde poutníci své duši uleviti mohli, zde mystické symboly na stěnách se objevily.“ Tříprsťák mizí za zatáčkou, my se nenecháme zviklat a brzdíme poblíž jeskyní. Místo je zajímavé i ve dne, natož v noci, kdy nepostrádá půvab a jisté tajemno. Za svitu baterek sestupujeme na dno jeskyní a hledáme úkol. „A safra, znamení zvěrokruhu v symbolech! Tři znamení z jednoho živlu. To snad ne!“ obracím se se zoufalým výrazem ke své posádce. Jedno, snad dvě identifikujeme, dále nemá cenu bádat, je to vodní živel..... snad....

     A jedeme dále! Tříprsťák se ztrácí v dálce, já ve svitu reflektorů vozu zahlédnu číslo mostu, který hledáme. Další samokontrola byla přitom jen několik málo metrů od nás! Hledáme tedy identifikační štítek, což se daří uprostřed mostu, když visím nad vodním tokem na zábradlí......

     Poněkud nepřesně v mapě zakreslená poloha dalších úkolů nás trochu mate a nejen nás. Zatímco samokontrolu nalézáme poměrně rychle (projedeme okolo ní jen 2x), daleko více času než její hledání, zabere samotná identifikace úkolu. Zadání „Koho připomíná pomník obětem“ rozdělí mě a mou posádku na dva tábory. Zatímco já míním, že to budou oběti války (což je mimochodem správně), děvčata navrhují za a) panelák, za b) nanuk bez dřívka, za c) komín. Moc se mi to nezdá, takže nakonec píšeme všechny návrhy....

     A nyní ten úkol, co se stále nedaří najít, jedeme okolo něj snad 4x a po chvíli už po lesní silnici projíždějí čtyři zoufale hledající posádky. „U hlavní silnice, uprostřed hlubokých lesů, naleznete proluku mezi stromy, kde horolezci mají cvičnou stěnu. Po pravé straně vstupu do cvičiště naleznete tajné schrány.“ ????? Se lehce řekne, ale hledejte proluku mezi stromy když je absolutní tma! Navíc 850 zrovna moc nesvítí a baterky, kterými posádka mává na všechny strany to už nezachrání. Stejně však nalézáme proluku jako první. Ve skále vyvrtané otvory ukrývají pergameny s úkolem:

90 = S-ů
v p-ém ú-u

     „Co to proboha je? A co s tím máme dělat?“ Naštěstí nejsme jediní, komu se nepodařilo dopátrat výsledek. I teď, když už znám způsob luštění, si nejsem zcela jist správnou odpovědí. Snad něco na způsob – 90 = Sršňů v plném úlu.....

     Pak následuje opravdová lahůdka: „U cesty, kde v prachu poutníků, děti si mohou hrát, tam nalezneš úvazy přes vodní tok.“ Tedy čekal jsem leccos, ale že budu o půlnoci ručkovat po provaze přes řeku a povzbuzovat mě při tom bude tak dvacítka diváků, to věru ne. Ano i toto lze zažít při noční rallye. Zatímco diváci byli víceméně dílem náhody (dětský putovní tábor zrovna kempoval poblíž řeky), provazy byly cíleným útokem na naše sebevědomí. V prostřed řeky zavěšené lahvičky se vzorky „moči“ byly jasnou výzvou! A má bimbající se postava na lanech, měla hodně blízko k pádu do proudu řeky. Nicméně tu radost jsem nikomu neudělal..... Jsou z toho velmi zajímavá videa, jak se tak kymácíme nad vodou.

     A další parádička: „Na kopci, kde rozhled jest do všech stran, blízko vrcholu malý hlouček stromů vzrůstá. Tam k odpočinku dřevěný posed láká ve stínu těch velikánů.“ Ani tento úkol nebyl jednoduchý tak, jak se zdál dle zadání. Což o to, kopec jsme našli snadno, ale ten hlouček stromů s posedem? Poté, co 6x projedeme po polní cestě tam a zpět (vždy přitom skončíme v něčí stodole), už to snad nemůže být nic jiného, než malý hlouček čerstvě vysazených lip okolo křížku. I ta lavička v přeneseném slova smyslu pasuje na posed. „No velikáni to zrovna nejsou a nechápu proč je ve výkazu strom číslo 1, 2 a 3, když jsou tu jen lípy, ale asi to bude nějaká finta.“ Nakonec jsme pouhou náhodou trefili alespoň tu lípu, dalšími stromy měla být vrba a dub. Šlo totiž o zcela jiný hlouček stromů. Říkali jsme si sice, že tam na kopci uprostřed pole by snad mohl být ten správný hlouček, ale po pouhých několika krocích vzrostlým lánem obilí, jsme tento nápad zavrhli jako příliš šílený....... Hmm.

     Slavného rodáka obce Sloup a stáří pamětní lípy nás nijak nezdrželo, tyto samokontroly byly „na jistotu“. Jenže zrovna ve stáří lípy byla finta, nechali jsme se oblafnout pamětní cedulkou s uvedeným stářím stromu, ovšem nějak jsme zapomněli připočíst dobu, po kterou byla cedulka na stromě umístěna!

     „Po cestě alejí lipovou, pod korunami stromů národa hrdého, trosky kostela stojí, našeho světce uctívaného.“ Ponurá atmosféra zříceniny kostela byla skvělou tečkou za hledáním úkolů. Dětmi namalované obrázky zvířat, různých variací prasat a koček v nás probudily fantazii a my ochotně pojmenovávali zajímavé poddruhy. Například prase domácí proužkaté či prase trojnohé lesní.

     Poté, co jsme se dostatečně pokochali ruinami kostela, zbývalo splnit poslední samokontrolu. Poblíž studánky nalézt pamětní kříž a opsat z něj iniciály. Zde jsem se ale už nechal „morálně rozložit“ posádkou, která měla eminentní zájem o návrat na základnu a nechtěla již pátrat po nějakém kříži. Tudíž iniciály byly opsány z prvního kříže, jenž nám padl do cesty (a samozřejmě u něj nebyla studánka, takže zase špatně). Návrat se nám kupodivu zdařil jako jedněm z prvních, i když ještě několik dlouhých minut jsme přemýšleli nad hádankou s čísly a písmeny. Po návratu dalších několika posádek jsme to však vzdali. Posledním úkolem pak byla střelba foukačkou na cíl, než jsem se seznámil s nástrojem a zjistil jak vlastně mířit, došlo střelivo.... Noční rallye byla letos opravdu povedená a prostředí unikátní, když k tomu všemu přidám ještě zpestření v podobě hledání křížů u cest a „bonusových“ bodů, bylo to ...... jedinečné. Potěšitelné je, že celou trasu (asi 50 km) zvládla 850 na jednu jedinou baterii.

     Samozřejmě když už jsme plni dojmů, nemůžeme jít spát, musíme si vše podstatné hned sdělit. A protože poslední posádky se navracejí až po jedné hodině ráno, je jisté, že před druhou jsme spát nešli.

          Den 7. – Pátek 10. července 2009

     Aby těch interesantních exkurzí nebylo málo, na dnešek máme domluvenu prohlídku provozu skláren. Soukromé sklárny Bořka Šípka se zajímavým názvem „A je to“ v nedaleké Lindavě. Od chalupy je to naštěstí jen pár kilometrů, což po noční rallye bude tak akorát. I ta dvanáctá hodina, na kterou je prohlídka domluvena, sotva postačuje.

     Ovšem prvním dnešním společným programem je slavnostní vyhlášení vítězů 6. ročníku „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“. A vítězi se stávají bratří Turian a Turian alias Holečkové.

     Pro úplnost zde uvedu pořadí jednotlivých posádek:

Výsledky 6. ročníku soutěže "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha":

  1. místo - Pepa a Pedro
    Fiat 125p                    - 395 bodů
  2. místo - Kukačka a Pavel
    Fiat 500                     - 341 bodů
  3. místo - Ivoš a Kačka
    Fiat 850                     - 257 bodů
  4. místo - Vlasovec a Ondrej
    Fiat 600 D                  - 248 bodů
  5. místo - Kronicar a Renata a Pavla
    Fiat 850                      - 233 bodů
  6. místo - Tříprsťák a Pavel KV
    Fiat 600 D                  - 213 bodů
  7. místo - Enzo a Mirka
    Fiat 500                     - 149 bodů
  8. místo - Vláďa a Zuzka a Petra
    Fiat 128 SC                - 142 bodů

     Pro příští rok má tedy Pedro a Pepa tu čest uspořádat 7. ročník „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“. A mimochodem právě odjíždí Tříprsťák a spol.

     Nicméně k dalšímu dnešnímu programu. Ve dvanáct jsme v Lindavě a dobýváme se do sklárny. Ve sklářské krčmě získáváme průvodce, který se nám za určitý poplatek věnuje. Provoz sklárny je úchvatný stejně jako výrobky samotné. Ostatně předmětům ze skla zde je věnováno celé horní patro, vzorkovna. Popisovat je nemá smysl, daleko lepší je fotka..... Největší dojem si však stejně všichni odnášíme ze samotné místnosti plné sklářských pecí. Mimo příšerného horka, ještě umocněného letním počasím, si pamatuji na veselé skláře, řekl bych, že to co stále popíjeli nebyla jen obyčejná voda. Ale klobouk dolů téhle práci.

     Ve sklářské krčmě si několik pošetilců nakupuje suvenýry, já se pídím po berušce. „Bohužel, je prodaná, ale dohodněte se s mistry skláři, udělají vám ji zde na místě, přímo před Vámi a jak budete chtít.“ To je výzva, tudíž co vy na to mistři skláři? Nenechají se dlouho pobízet a já v upomínku získávám ručně dělanou a originální skleněnou berušku. K vyzvednutí zítra, přes noc bude chladnout. Ani Honza se nenechá zahanbit a osobně si na sklářské píšťale vyfoukne něco mezi vázou a žárovkou.

     Čas oběda je již téměř pryč a my dostáváme hlad, poblíž bohužel žádná restaurace není a naše skupina se tak rozpadá. Zatímco jedna část vyráží hledat, kde by urvala něco k snědku, druhá počká, jak to dopadne a mezitím si prohlédne nedaleké, uměle vytvořené, jeskynní prostory v Pustých Kostelech. A tak zatímco první skupina, jejíž osud je mi v tuto chvíli neznámý, bloudí krajinou hledajíc restauraci, já se vrhám do jeskynního dobrodružství. Nejprve je průzkumu za denního světla podrobena ona jeskyně, jež se stala dějištěm jedné z kontrol noční rallye. Následuje procházka lesem a průzkum dalších několika stovek metrů podzemí. Ve finále si pak prohlížíme i samotné „Pekelné doly“, což je motorkářská hospoda přímo v jeskynním labyrintu. Zajímavé. Původně zde byl těžen písek, pak v uvolněných prostorách vznikla brusírna skla, mlýn a hamr. Ještě později pak uložiště a sklad zbraní wehrmachtu, následuje sklad firmy Ovoce - zelenina. Poté je místo prázdné, je zde natočena pohádka „S čerty nejsou žerty“ a navštívíme ji i my při příležitosti českolipské veterán rallye 2001. Dnes „Pekelné doly“ pro motorkáře.

     K jídlu toho ovšem moc není, takže zjišťujeme, jak dopadla skupina „A“ a jaké je naše překvapení, když ji vidíme stát na parkovišti před jeskyněmi. Společně tak vyrážíme do městečka Cvikov. Ani tady to není jednoduché a „výkrmnu“ nacházíme až po hodinovém bloumání městem. Na jídlo jsme si počkali drahnou dobu a nijak na nás výrazněji nezapůsobilo. Alespoň že místo bylo zajímavé až stylové, secesní vila je prostředí pro restauraci vskutku reprezentativní.

     Hrad Tolštejn jest naším dalším cílem. Zřícenina středověkého hradu vypáleného v 17. století nás zajímala veskrze všechny. Po nedlouhém bloudění dojíždíme k úpatí kopce, na němž se zbytky zříceniny tyčí. Počasí nestojí za nic, je zima a mrholí, ale když už jsme tu.... Takže se drápeme na vrchol kopce, kde snad uvidíme něco zajímavého. Zbytky hradeb, ale hlavně skála a řvavé červené zábradlí, to je asi dojem, jenž nejvíce utkví. Samozřejmě i rozhled do okolí. Ale nejlepší asi byla restaurace pod hradem, v poklidu jsme si každý dali poobědovou „sladkou tečku“ - horké maliny.

     Poslední společný večer. Již dva dny mám naložené maso na gril, takže o večeři je postaráno, i buřty na grilu budou. Snad jen kdyby přestalo pršet, což samozřejmě nepřestalo, ale nevadí, slunečník je deštivzdorný a gril má pokličku. Takže se vesele bavíme a já občas odběhnu pro nějaké to maso.... Je to asi nejlepší společný večer, škoda jen, že dovolená končí.....

          Den 8. – Sobota 10. července 2009

     Čekáme na Honzu, jel do Lindavy pro naše výrobky ze skla, a pak společně přejíždíme ke hradu Sloup. Zde se nejprve pokoušíme získat ubytování, což se posléze i daří, a to ve školském ubytovacím zařízení v bezprostřední blízkosti hradu.

     Společně procházíme hradní prostory, což je záležitost nejméně hodiny, místností tesaných ve skále je zde opravdu dost. Z hradu nás vyhání až svatební obřad, který zde bude probíhat. Následuje společný pozdní oběd v nedaleké restauraci a zde se dohaduje i další program.

     Po rozloučení s odjíždějícími fiatáři přejíždí naše zbylá skupinka, já s Renatou a Jůlií, Enzo s Mirkou, Ondrej a Vlasovec, Pepa a Pedro do Německa. Divoš a Kačka na nás budou čekat tady, neb cestování do cizích zemí je až tak nelákalo. Nám se zachtělo prohlídky pevnosti Königstein. Cesta poměrně dlouhá, jedeme přes Hřensko, pohraničí je malebné, řeku Labe brázdí lodě, zkrátka už jen samotná cesta stojí za to.

     Pod pevností pak rozlehlé parkoviště, kde za ojro zakupujeme parkovací lístky, hold za všechno se platí. Pedro způsobí drobný mezinárodní skandál, hodlal totiž těch pár drobných zaplatit bankovkou vyšší nominální hodnoty, na což samozřejmě výběrčí neměl na zpátky.....

     Pokračujeme pěšky do kopce, na jehož vrcholu se nalézá pevnost, míjíme lákavé turistické vláčky, nicméněž odoláme. Výtahu v útrobách samotné pevnosti již nikoli (naši památkáři by zajásali).

     Königstein - původně pohraniční hrad českého království z roku 1233 přešel počátkem 15. století do saských rukou. 1589 se stal zemskou pevností, o dva roky později pak státním vězením. Zemskou pevností byl až do roku 1913, vězením do roku 1955.

     Opravdu rozlehlý areál je impozantní po všech stránkách, mohutné hradby na vysokých skalách, několik bran chráněných děly. 150 metrů hluboká studna. V každé budově pak expozice věnovaná historii pevnosti. Času pobíhání po pevnosti zabere opravdu hodně a nakonec volíme rozchod, každý si najde, co ho zajímá. Opět se sejdeme až před sedmou hodinou odpoledne, to je již stejně většina expozic uzavřena. Odjíždíme.

     I přes pokročilou hodinu se hodláme najíst až v Čechách, ale není to snadné. Restaurace jsou buď předražené, nevaří nebo jsou beznadějně plné. Nakonec se podaří místečko najít až v České Kamenici na náměstí. Dalo se to jíst, i ceny ujdou, snad jen 150,- korun za palačinku je trochu moc, ne? „Když on je kuchař dělá strašně nerad“, dí na náš zvědavý dotaz obsluha.

     Zpátky ve Sloupu jsme až po desáté večer, je opravdu pozdě, ale spát se nám stejně nechce, raději se sejdeme na pokoji a bavíme se, přeci jen zítra už jedeme domů a tak by byla škoda jít spát moc brzy.....

     Ještě bych rád zmínil luxus našeho nového ubytování, za přiměřenou cenu jsme získali třebas takovou zajímavost, jako výhled na celý hrad Sloup ze záchodového okénka.

          Den 9. – Neděle 11. července 2009

     Zahájení dne přepychovou snídaní je asi ten nejlepší začátek dne za celou týdenní dovolenou. Snad abychom napřesrok hledali nějaké ubytování se snídaní.....

     Poslední den dovolené věnujeme pěším výletům po okolí Sloupu. Konkrétně začínáme prohlídkou zříceniny skalního hradu Svojkov. Parkujeme nedaleko rozcestí, odkud zahajujeme túru. Není to nijak daleko, pouhý kilometr z kopce a do kopce, chvílemi poněkud bahnitějším terénem, ale jinak nenáročné. Hrad je nevelký, v pískovci tesané místnosti zajímavé. Nicméně prozkoumán je za několik málo minut. Vracíme se zpět na rozcestí, kde právě před restauraci umisťují vývěsku lákající na oběd, sem se ještě vrátíme.

     Dále pak pokračujeme k Modlivému dolu, což je skalní kaple s novogotickým portálem z roku 1836. Místo je to zajímavé, rozjímat zde lze dlouhé minuty. Vyhání nás až příchod dalších turistů.

     Sedáme do vozů a tentokrát hodláme průzkumu podrobit jen několik málo minut vzdálené Lesní divadlo. Vzniklo roku 1921, pak bylo na dlouhé roky opuštěno a téměř zapomenuto, obnoveno v roce 2004.

     Posledním dnešním navštíveným místem je Cikánské údolí s jeskyněmi. Místo je to zajímavé, největší dojem však zanechala samotná stezka, která byla po předchozích deštích téměř splavná. Utopit obuv by nebylo problém, bahno se dostávalo úplně všude.

     V tomto stavu jsme pak přejeli opět na ranní výchozí místo, okusit oběd z místní vývěsky. Zakončení dovolené tedy proběhlo v restauraci a po obědě jsme se rozjeli do svých domovů...... škoda, že už ten perfektní týden skončil.

PS: Báječná dovolená jako vždy, akorát snad letos nějaká krátká. Ani pokračování v cizině se nekonalo, možná napřesrok. Letos si to hodláme vynahradit při cestování autovlakem na Slovensko. Ubytování a roubená chalupa zajímavá, i když nějaké nedostatky měla.... A i letos si přivážím nějaké náhradní díly – bezva!



Ondřej Kroutil
Kronikář FCC

Fotogalerie :

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Josef Holeček, Petr Holeček, Ondřej Kroutil, Karel Kříž, Ondrej Nagy, Petr Polach, Jaromíra Šifaldová, Katka Vojtová

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka